# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 343/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 343/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.343.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 5. 2012
- Datum zveřejnění: 6. 6. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: poplatek/soudní, poplatek/osvobození
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 138 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o osvobození od soudních poplatků, ve kterém jí nebylo vyhověno. Podle jejího názoru bylo rozhodnutími obecných soudů porušeno její právo podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že posouzení její žaloby, jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je v rozporu s principy spravedlnosti.

II.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 14. 1. 2011, čj. 19 C 371/2010 - 8, Okresní soud ve Zlíně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce. V odůvodnění odkázal na dvě základní podmínky, uvedené v § 138 OSŘ, přičemž v daném případě nebyla splněna podmínka, aby nešlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soudu v Brně shora označeným usnesením ze dne 26. 9. 2012 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na ustanovení § 138 OSŘ a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ je nutno připomenout, že při rozhodování o ústavních stížnostech ve věcech nepřiznání osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně postupuje velmi zdrženlivě. Vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy ústavní stížnost věcně posuzoval, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). O takový případ se zde nejedná. Obecné soudy obou stupňů rozhodly v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu a stačí na jejich závěry odkázat a je nadbytečné zde cokoli z nich opakovat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-343/12-1)