# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 340/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 340/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:1.US.340.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 4. 2008
- Datum zveřejnění: 5. 5. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, trestný čin
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 202; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10, v záhlaví označeným rozsudkem, uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsoudil jej k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 200 hodin a uložil mu peněžitý trest 10 000,-- Kč. Trestného činu se podle rozsudku dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla zablokoval a znemožnil další jízdu jinému osobnímu motorovému vozidlu, jehož řidičku vulgárně urážel. Úderem pěsti urazil vnější zpětné zrcátko jejího vozu a z místa činu odjel.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, shora označeným rozsudkem, při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, zrušil výrok o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 100 hodin a uložil mu povinnost uhradit způsobenou škodu. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel vznesl vůči rozhodnutím obecných soudů celou řadu hmotněprávních i procesněprávních námitek. Nesouhlasí jak se skutkovým posouzením případu, tak s jeho právní kvalifikací. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena zásada zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásada volného hodnocení důkazů a zásada presumpce neviny.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by došlo, jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných základních práv neshledal.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočením ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

Po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů v této věci lze shrnout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které adresoval obecným soudům již v předchozích stadiích soudního řízení, které se s nimi též adekvátně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.

V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat o tom, že obecné soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) by mělo jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění. Ústavní soud tedy neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení principu presumpce neviny či jiných zásad spravedlivého procesu.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-340/08-1)