# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 339/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 339/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.339.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 3. 2020
- Datum zveřejnění: 15. 5. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, dovolání/náležitosti, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 236, § 237, § 241a odst.2, § 243c odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 441 834 Kč příslušenstvím s tím, že jde o nezákonně nevyplacený plat soudkyně a víceúčelové paušální náhrady výdajů za období od října 2011 do září 2013.

Návrhu bylo částečně vyhověno ohledně částky 110 656 Kč, neboť žalovaná při výpočtu platu a náhrad nevycházela z průměrné hrubé měsíční mzdy přepočtené na počty zaměstnanců (viz sp. zn 21 Cdo 1440/2014). Ve zbytku návrhu ohledně částky 331 178 Kč soud žalobě nevyhověl, neboť stěžovatelce nevzniklo právo na doplatek platu a náhrad (za rozhodné období), který odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za rozhodné období. Krajský soud odvolání proti zamítavému výroku prvostupňového rozhodnutí nevyhověl a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka své dovolání založila výlučně na argumentaci, kterou zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014, která však uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vycházející s právních závěrů Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a Pl. ÚS 28/13 (sp. zn. 21 Cdo 97/2017, 21 Cdo 254/2017 ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1831/18, sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, 21 Cdo 2237/2018).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právními závěry Ústavního soudu vyslovenými k dané problematice v předchozích nálezech a vyjadřuje přesvědčení, že otázka platů soudců byla dlouhodobě zneužívána k politickým účelům. Uvádí, že legitimně očekávala, že od 1. 1. 2010 pozbydou platnosti předchozí platové restrikce a základní plat soudce se znovu bude odvíjet od trojnásobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře. Namítá, že soudy argumentovaly nálezy Ústavního soudu, aniž by posoudily individuální poměry stěžovatelky, která se v roce 2010 a v roce 2013 rozhodla založit rodinu. Soudy se ani nezabývaly odlišným stanoviskem soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Kateřiny Šimáčkové k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pro posouzení ústavní stížnosti se podstatnou jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Ústavní soud ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady je dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Nadto stěžovatelka vůči tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti ani konkrétní výhrady neuvádí.

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně otázce zpětného doplacení platových nároků do výše tzv. trojnásobku za období 2011 až 2014 zabýval, a to nikoli pouze v citovaných nálezech, nýbrž i v řadě usnesení, kterými odmítal ústavní stížnosti vzešlé z řízení o obdobných žalobách (viz např. sp. zn. II. ÚS 53/19, IV. ÚS 3692/18, I. ÚS 1700/19 a další). Není proto dán důvod, aby se Ústavní soud uvedenou problematikou opětovně zabýval, a to i kdyby dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud rovněž vyzdvihuje, že ani z existence odlišného stanoviska některých soudců k právním závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu k typově shodnému případu nelze dovodit povinnost civilního soudu, aby právní názory Ústavního soudu nereflektoval a ve svém rozhodnutí předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-339/20-1)