# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 335/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 335/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.335.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: lhůta/procesněprávní, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 37/1992 Sb., § 23; 99/1963 Sb., § 240 odst.1

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1998, čj. 8 Co 245/98 - 271, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Namítá, že uvedeným rozhodnutím byla porušena práva jeho zemřelého otce na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel předložil kopii usnesení Okresního soudu v Ostravě, ze kterého vyplývá, že je dědicem po svém zemřelém otci O. R. Ústavní soud proto považuje stěžovatele za právního nástupce O. R. a jeho návrhem se dále zabýval.

V dané věci jde v podstatě o to, že stěžovatel zpochybňuje postup okresního soudu při vyznačení doložky právní moci, který ve svých důsledcích vedl k tomu, že jeho dovolání bylo jako opožděné napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto.

Ústavní soud zjistil, že se stejnou námitkou - kromě výhrad dalších - v zásadě ve stejné věci (kdy bylo napadnuto rozhodnutí odvolacího soudu) již zabýval II. senát Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 292/98), který ve svém odmítavém usnesení ze dne 25. října 2000, s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 456/97, konstatoval, že doložka právní moci "není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy", ale pouze "úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci". Proto se podle jeho názoru mohla dnem doručení právní zástupkyně stěžovatele se zněním rozsudku krajského soudu seznámit a uplatnit případně možnost podat proti němu dovolání. Samo vyznačení doložky právní moci na rozsudku odvolacího soudu není nutné ani právně relevantní.

S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto, je třeba za rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva považovat rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Proto Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh opožděný (s tím, že se věcně ztotožňuje - konstatováno pro úplnost - s argumentací uvedenou výše), neboť ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě mohla být a také byla podána právě zmíněná ústavní stížnost, kterou se zabýval II. senát Ústavního soudu. Jestliže stěžovatel vlastním zaviněním (resp. zaviněním právního zástupce) zmeškal lhůtu k podání dovolání - a Nejvyšší soud proto dovolání oprávněně odmítl - ústavní stížnost nelze přijmout.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody k tomu, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-335/2000-2000)