# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3333/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3333/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.3333.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 2. 2025
- Datum zveřejnění: 7. 3. 2025
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: spoluvlastnictví/vypořádání, společné jmění manželů
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 89/2012 Sb., § 1144

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Řízení před obecnými soudy se týkalo zrušení spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky. Manželé se rozvedli na podzim 2001, protože ale v zákonné lhůtě nevypořádali společné jmění manželů (SJM), od října 2004 se oba stali spoluvlastníky nemovitosti. Stěžovatel v nemovitosti (zahrnující pozemek s rodinným domem a garáží) dosud bydlí. Bývalá manželka stěžovatele podala v březnu 2021 k Okresnímu soudu v Karlových Varech žalobu na vypořádání spoluvlastnictví. Navrhla, aby soud spoluvlastnictví zrušil a uložil stěžovateli povinnost vyplatit jí finanční náhradu; eventuálně, aby soud nařídil prodej nemovitosti ve veřejné dražbě a následné rozdělení výtěžku rovným dílem.

2. Okresní soud napadeným rozsudkem spoluvlastnictví zrušil a nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi bývalé manžely rovným dílem. Dospěl totiž k závěru, že ani jeden ze spoluvlastníků nemá dostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu a také k tomu, že nemovitost je reálně nedělitelná a nelze tak společnou věc rozdělit, jak navrhoval stěžovatel.

3. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud pak odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť podle něj porušují jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na bydlení, které dovozuje z čl. 30 odst. 1 Listiny. Stěžovatel také navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud rozumí těžké situaci stěžovatele, který se patrně bude muset odstěhovat z domu, kde po mnoho let žil, pobírá starobní důchod, je v tíživé finanční situaci a má zdravotní problémy. Stěžovateli však nelze vyhovět, neboť jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám zmiňuje, že si je vědom role Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti; soudu, který není další odvolací instancí a do rozhodovací činnosti obecných soudů má pravomoc zasáhnout jen výjimečně. Stěžovatel ale současně nenamítá nic, s čím by se už nezabývaly obecné soudy. Jeho ústavněprávní argumentace je nekonkrétní a povšechná. Ústavněprávně relevantní otázku z dosavadních námitek nelze udělat pouze tak, že se k nim přidá odkaz na článek Listiny či obecný závěr z judikatury Ústavního soudu.

7. Stěžovatel znovu zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů a uvádí, že nevzaly v potaz jeho argumentaci. Podle Ústavního soudu však skutková zjištění nevykazují žádné znaky svévole při hodnocení důkazů a odůvodnění rozsudku se podrobně vypořádává s relevantní žalobní obranou stěžovatele. Obecné soudy stěžovateli především vysvětlily, proč nemovitost není možné rozdělit s ohledem na nutnost rozsáhlých stavebních úprav a dlouhodobě vyhrocených vztahů mezi ním a jeho bývalou manželkou.

8. Většinu námitek, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, srozumitelně vypořádal okresní soud v bodě 24 napadeného rozsudku, krajský soud v bodech 13 až 18 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud v bodech 17 až 25. Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a netřeba je znovu rekapitulovat.

9. Aniž by Ústavní soud chtěl jakkoliv zpochybňovat nezáviděníhodnou situaci stěžovatele, připomíná, že nemovitost vlastnil se svojí manželkou nejprve v SJM a pak v ní dlouho bydlel, ačkoliv vlastnil jen její polovinu.

10. Protože Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tento sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bezodkladně.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3333/24-1)