# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 33/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 33/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.33.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 5. 2025
- Datum zveřejnění: 20. 6. 2025
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: žaloba/pro zmatečnost, dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 229, § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozhodoval napadeným usnesením o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, o kterém nebylo Nejvyšším soudem dosud rozhodnuto.

3. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu teprve poté, co je řízení v dané věci již pravomocně skončeno, a to jako celek, a stěžovateli již skutečně nezbývá jiný prostředek k ochraně jeho práv, než je právě ústavní stížnost. Taková situace však v nyní posuzované věci zatím nenastala.

4. Stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, proti kterému je přípustné dovolání, jak Vrchní soud v Praze řádně uvedl v poučení obsaženém v napadeném usnesení, které stěžovatel také podal. Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebylo přiloženo rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud vyzval stěžovatele k jeho doložení (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel v reakci na tuto výzvu sdělil, že příslušné řízení je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 26 Cdo 587/2025. O podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto. Podaná ústavní stížnost je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť je předčasná. Ústavní soud zároveň neshledal důvody pro aplikaci § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel ostatně ani žádné netvrdil, v odpovědi na výzvu Ústavního soudu pouze uvedl, že pokud by Ústavní soud nyní odmítl stížnost pro neodstranění vad a budoucí rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo pro stěžovatele příznivé, musel by opětovně podávat ústavní stížnost, což by pro Ústavní soud znamenalo zbytečnou administrativní zátěž. To však není důvodem pro výjimečný postup dle zmíněného ustanovení.

5. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-33/25-1)