# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 326/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 326/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.326.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 6. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Dotčené předpisy: 209/1992 Sb., čl. 6 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl odvolání manželky stěžovatele (obžalovaného) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 43 T 10/97, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků.

Vrchní soud konstatoval, že po vyhlášení rozsudku I. stupně se stěžovatel práva odvolání vzdal. Odvolání podala jeho manželka, neboť prý nebylo prokázáno, že se stěžovatel skutku uvedeného v obžalobě dopustil a dále zpochybnila skutkové okolnosti souzené věci a jejich zhodnocení. Vrchní soud pak přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu "v intencích námitek opravného prostředku" a dospěl k závěru, že je nedůvodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že o věci bylo rozhodnuto po uplynutí deseti let "po údajném spáchání skutku", byť za přiměřenou lze považovat dobu maximálně šesti let. K obdobnému závěru prý dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 316/2001, kterým zamítl (u jiné věci) stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel se domnívá, že za daných okolností měl vrchní soud řízení zastavit a pokud tak neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces "dlouhodobým vystavením stresu z možných následků trestního stíhání".

Proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno.

Ústavní soud především uvádí, že k meritornímu projednání ústavní stížnosti může přistoupit až poté, co shledá, že taková stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky. Mezi základní zásady, ovládající řízení o ústavní stížnosti, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě obráží zásada subsidiarity i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávána.

Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79), "podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti".

V souzené věci však Ústavní soud shledal, že stěžovatel shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně svým odvoláním nenapadl a práva odvolání se dokonce vzdal. Vrchní soud v Olomouci - z podnětu odvolání manželky stěžovatele - uvedený rozsudek napadeným usnesením pouze potvrdil. Za těchto okolností je současně zřejmé, že námitku, obsaženou v ústavní stížnosti, brojící proti délce trestního řízení a odkazující rovněž na právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho usnesení ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, stěžovatel v řízení před obecnými soudy vůbec neuplatnil. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že citované usnesení Nejvyššího soudu - s ohledem na termín jeho vyhlášení - by stěžovatel v odvolacím řízení objektivně uplatnit nemohl. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti jako jedinou relevantní námitku uvádí tvrzené průtahy v celém trestním řízení a je proto zřejmé, že tyto průtahy musely existovat již v době rozhodování krajského soudu (8. 1. 2002). Stěžovatel tedy měl tuto námitku uplatnit již v řízení před oběma obecnými soudy a protože tak neučinil (a odvolání se dokonce vzdal), je zřejmé, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve shora uvedeném smyslu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-326/02-02)