# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3249/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3249/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:1.US.3249.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 12. 2024
- Datum zveřejnění: 24. 2. 2025
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
- Klíčová slova: znalec, rozhodnutí procesní
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 127 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v návětí uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i principy právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že krajský soud napadeným usnesením ustanovil znalcem znalecký ústav Ministerstvo vnitra - Kriminalistický ústav a uložil mu, aby podal revizní znalecký posudek.

3. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, jenž je subsidiární, a který je tak možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

4. Stěžovatelka namítá porušení svých práv za situace, kdy ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury posuzuje soudní řízení zpravidla jako celek, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti řádnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem jen za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Takovým rozhodnutím není rozhodnutí o ustanovení znalce v civilním řízení. Napadené usnesení představuje typické rozhodnutí, jímž soud upravuje vedení řízení. Ústavní soud na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek. Skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek. Jeho přezkum je namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

5. Ústavní stížnost je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (obdobně např. usnesení Ústavního soudu 30. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 4237/16).

6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3249/24-1)