# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3177/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3177/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.3177.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 11. 2010
- Datum zveřejnění: 10. 12. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"
- Klíčová slova: trestný čin/ublížení na zdraví, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 145

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností M. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek spáchal tím, že dne 5. 7. 2009 v průběhu večerních hodin, po předchozím požívání alkoholických nápojů, fyzicky napadl poškozenou O. S. (dále jen "poškozená") tak, že ji za použití intenzivních úderů pěstí a tupého předmětu způsobil rozsáhlá mnohačetná poranění po celém těle, zejména na hlavě v oblasti obou očnic, levé polovině obličeje, rtech, krku a dolních a horních končetinách, krevní výrony v hmotě mozkové s povlakem krve pod tvrdou plenou lební, pohmoždění spánkového laloku mozku a podmozečnicové krvácení. Tím způsobil poškozené vážnou poruchu zdraví, spočívající v poškození mozku (bezvědomí). V důsledku bezvědomí a následného udušení vdechnutými zvratky při opilosti poškozená zemřela. Pro smrt poškozené bylo nejdůležitější příčinou právě bezvědomí. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla uložena zabezpečovací detence. Odvolací soud k odvolání stěžovatele předmětný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uložení zabezpečovací detence. Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu.

Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo postupem soudů, jež neprovedly jím navrhované důkazy, a to konfrontaci se svědky O. S., G. B. a A. B. a videozáznam z místa činu. Jeho odsouzení je založeno na domněnkách. Dále uvedl, že obhájce se dostatečně aktivně nepodílel na jeho obhajobě.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak ho učinily obecné soudy v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím či dovolacím řízení, pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti.

V dané věci je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání. Nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Skutečnost, že soud vyslovil v řádně vedeném procesu závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoli pochybností na základě řádně provedených důkazů, získaných v souladu s trestním řádem, nikoli tedy domněnek, jak tvrdil stěžovatel. Jinými slovy, na základě dokazování v potřebném rozsahu a hodnocení důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu není žádných pochybností o tom, že označený skutek spáchal stěžovatel.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že nebyla provedena konfrontace s uvedenými svědky a videozáznam z místa činu, je třeba v této souvislosti zdůraznit, že odvolací soud se těmito námitkami pečlivě zabýval, posuzoval je v kontextu celé důkazní situace a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. K neprovedení videozáznamu odvolací soud uvedl, že byť tento nebyl před soudem prvního stupně proveden, stranám byla předložena obsáhlá a názorná fotodokumentace poskytující dostatečný obraz o tom, jak vypadala situace na místě činu v době ohledání, včetně protokolu o ohledání místa činu. Promítnutí videozáznamu by nic nového nepřineslo, stěžovatel ani jeho obhájce jeho promítnutí ani nepožadovali. K požadavku na konfrontaci označených svědků a stěžovatele konstatoval, že svědci o průběhu dne vypovídají ve shodě se stěžovatelem. K vlastnímu incidentu mezi stěžovatelem a svědkem G. B. a době následující vypovídal stěžovatel neurčitě a zastřeně. Pokud sám stěžovatel uvedl, že si na to příliš nepamatuje, stejně jako na odchod zmíněných svědků, tak není patrno, k čemu by tato navrhovaná konfrontace směřovala a co by měla osvětlit.

V podrobnostech stačí odkázat na obsah odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahující podrobně rozvedené důvody, pro které nepovažoval za nutné řízení doplňovat o další důkazy. Jeho závěr lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům pokládat za přesvědčivý a srozumitelný. Ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. např. sp. zn. III. ÚS 369/04 a další, http://nalus.usoud.cz). Této povinnosti jmenovaný soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostál a v daném případě se nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak naznačoval stěžovatel, neboť soud vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl a tento svůj postoj dostatečně vysvětlil.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem ustanoveného obhájce, nezbývá než konstatovat, že poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že obecné soudy šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, jež postupovaly podle náležitých procesněprávních a hmotněprávních předpisů (čl. 36 Listiny). Při výkonu soudní pravomoci se proti stěžovateli nijak neprohřešily a neporušily ani jeho práva zajištěná v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3177/10-1)