# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 315/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 315/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.315.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 2. 2022
- Datum zveřejnění: 1. 4. 2022
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237, § 241a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti vedlejší účastnici neúspěšně domáhal zaplacení částky 1 612 160 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nesprávným úředním postupem soudního komisaře, který podle stěžovatele řádně nezjistil okruh dědiců zůstavitelky, v důsledku čehož stěžovatel uzavřel kupní smlouvu k nemovitosti s nepravým dědicem, mu byla způsobena škoda spočívající v zaplacené kupní ceně. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti.

2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.

3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud při hodnocení dovolání jako vadného nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná pro nesplnění podmínky řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

7. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu koresponduje obsahu dovolání. Jak plyne ze zmiňovaného stanoviska Ústavního soudu, není vybočením z mezí ústavnosti, trvá-li dovolací soud na požadavku, aby dovolatel identifikoval jednu z alternativ v úvahu přicházejících (a vzájemně se vylučujících) předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Jak dovolací soud srozumitelně vyložil, neobstojí vedle sebe tvrzení, že předkládaná právní otázka (je-li vůbec formulována) "v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud". Je-li Nejvyššímu soudu dovolatelem předestřena jedna právní otázka, tak buď v jeho praxi dosud řešena nebyla, anebo byla, ale z pohledu dovolatele neuspokojivým způsobem - obojí logicky obstát nemůže. Tím méně může současně nastat situace, v níž je právní posouzení věci odvolacím soudem "ve zjevném rozporu s [blíže neidentifikovanou] judikaturou dovolacího soudu" (jak je uvedeno v tomtéž dovolání stěžovatele). Nejvyšší soud se proto ústavním principům (ani stěžovatelem vzpomínané judikatuře Ústavního soudu) nezpronevěřuje, odmítne-li takto formulované dovolání jako vadné.

8. Polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí věci.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-315/22-1)