# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3143/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3143/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.3143.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 2. 2025
- Datum zveřejnění: 26. 5. 2025
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: přestupek, obchodní společnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 634/1992 Sb., § 24 odst.7 písm.l

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovaný případ se týká přestupku, jehož se stěžovatelka měla dopustit tím, že ve svých obchodních podmínkách řádně neinformovala o podmínkách reklamace.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihomoravský a Zlínský, shledal stěžovatelkou vinnou ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění. Přestupku se dopustila tím, že jako prodávající řádně neinformovala o podmínkách reklamace. V obchodních podmínkách na webu www.petdiscont.cz totiž uvedla, že lhůta pro vyřízení reklamace počíná běžet následující den po doručení zboží prodejci. Podle České obchodní inspekce se však za okamžik uplatnění reklamace považuje den, kdy projev vůle spotřebitele uplatnit reklamaci dojde prodávajícímu. Doručení reklamovaného zboží není podmínkou pro uplatnění reklamace, byť může být vyžadováno z důvodu posouzení vady. Za přestupek byla stěžovatelce udělena pokuta 2 000 Kč. Ústřední inspektorát České obchodní inspekce odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka se rozhodnutí o přestupku bránila před správními soudy. Krajský soud v Brně však její žalobu zamítl jako nedůvodnou a Nejvyšší správní soud následně zamítl i její kasační stížnost. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace řízení a napadených rozhodnutí účelná, účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i principu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka podle svých slov nenaplnila materiální stránku přestupku. Ustanovení obchodních podmínek působilo ve prospěch spotřebitele a zkrátilo dobu vyřizování reklamace. Navíc se mělo jednat o projev kontraktační vůle stran. Stěžovatelka zároveň připustila, že spor je z hlediska výše pokuty bagatelní a že zaplacení pokuty jí nezpůsobilo ekonomický problém. Jde však o ochranu ústavních práv před neoprávněnými zásahy veřejné moci a před údajně šikanózním jednáním České obchodní inspekce a jejími kontrolami pro bagatelní prohřešky.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud nezjistil, že by v závěrech napadených rozhodnutí došlo k pochybením ústavněprávního významu. Co se týče výše pokuty, jedná se o bagatelní záležitost, jak připouští sama stěžovatelka. U bagatelních případů přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí. Opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů zásadních pro postup v řízení a pro řešení věci (usnesení ze dne 1. srpna 2018 sp. zn. II. ÚS 2290/18). K pochybením tohoto charakteru v projednávané věci nedošlo. Stěžovatelka výslovně uvedla, že uložená pokuta nemá zásadní vliv na její ekonomickou situaci. Nelze dospět ani k závěru o přesahu věci nad rámec konkrétního případu. Stěžovatelčino tvrzení, že Česká obchodní inspekce již kontrolovala její činnost, bez dalšího nepoukazuje na šikánózní jednání.

6. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší správní soud napadený rozsudek pečlivě a přiléhavě odůvodnil. Vysvětlil, že obchodní podmínky stěžovatelky se odchylují od zákona, a to v neprospěch spotřebitele. Zákonnou povinností spotřebitele totiž není reklamovanou věc automaticky zasílat prodávajícímu. Právě prodávající je povinen reklamaci řádně posoudit a zvolit vhodný způsob zkoumání vytýkaných vad, který se může lišit zejm. na základě povahy zboží. Nutnost automaticky zasílat reklamované zboží prodávajícímu může být v konkrétních případech neúčelná a může odrazovat spotřebitele od uplatňování práv z vadného plnění (viz body 27-30 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud tak řádně posoudil naplnění skutkové podstaty daného přestupku. Ústavní soud v tom neshledal žádný projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3143/24-1)