# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3092/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 3092/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.3092.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 1. 2011 - Datum zveřejnění: 3. 2. 2011 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy - Klíčová slova: obhajoba, odůvodnění, trestný čin/vražda - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 235; 141/1961 Sb., § 125 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve své ústavní stížnosti M. A. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť o úpravě skutkové věty a změně právní kvalifikace skutku se dozvěděl až v rámci veřejného zasedání o odvolání, resp. při vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. Proto nemohl uplatnit své námitky a argumenty, které by mohl proti skutkové větě i právní kvalifikaci vznést, a tím mělo být zkráceno jeho právo na řádnou obhajobu. Podle názoru stěžovatele se s touto námitkou nevypořádal ani Nejvyšší soud. Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ s dalšími dvěma obviněnými. Skutek spáchali tím, že v úmyslu usmrtit poškozeného Ch. S. G., přijeli dne 13. 11. 2007 ve 12.53 hod. na Václavské náměstí vozidlem zn. SEAT Leon a zaparkovali poblíž budovy Darex. Z vozidla vystoupili T. T. a stěžovatel. Oba poté odešli k vozidlu zn. Mercedes S - 320, zaparkovanému před budovou Darex. V tomto vozidle seděl na místě řidiče poškozený Ch. S. G. a na místě spolujezdce jeho přítelkyně O. L. T. T. sledoval situaci, stěžovatel se posadil na pravé zadní sedadlo a svojí přítomností celou akci zaštiťoval a zpočátku nedovolil svědkyni L. z vozidla vystoupit. T. T. se postavil k předním dveřím u řidiče a pod pohrůžkou poodkryté zbraně jej donutil vystoupit z vozu. Mezitím k vozidlu přišel obžalovaný T. T., který, zatímco stěžovatel a T. T. poškozeného napadli, zasadil poškozenému devět bodných ran. Následně všichni z místa činu odjeli. Život poškozeného se podařilo zachránit jen včasným lékařským zákrokem. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud na základě odvolání všech tří spolupachatelů, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu, i ve vztahu ke stěžovateli. Nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) TrZ spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 TrZ, neboť čin spáchal nikoli v úmyslu usmrtit poškozeného Ch. S. G., ale jeho prostřednictvím vyřídit a přinutit A. A. k respektování příkazů A. G. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele a spoluodsouzeného T. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a z toho vyplývajícího práva na řádnou obhajobu, neboť odvolací soud změnil skutkovou větu a právní kvalifikaci skutku, aniž by stěžovatel mohl na takto vzniklou situaci reagovat. Toto tvrzení je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. V této souvislosti je vhodné poukázat na obhajobu stěžovatele, resp. jeho obhájce, v níž uvádí, že na místě činu se v inkriminovanou dobu nenacházel a pokud ano, z provedeného dokazování nevyplývá jakákoli jeho fyzická aktivita vůči poškozenému a už vůbec ne úmysl jej usmrtit. V tomto směru odvolací soud přezkoumal odvoláním stěžovatele napadený výrok o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolání zčásti vyhověl. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že stěžovateli je kladeno za vinu jeho jednání ve vzájemné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými, kdy svojí přítomností zaštiťoval celou situaci na místě činu a dodával jí vážnosti z hlediska psychické a fyzické převahy tím, že si sedl do vozu poškozeného ke spolujezdkyni, které zpočátku nedovolil vystoupit. Následně spolu s obviněným T. T. poškozeného zadržovali do příchodu dalšího spoluobviněného T. T. Odvolací soud, po doplněném dokazování, dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatel a spoluobviněný T. přišli za poškozeným v úmyslu jej usmrtit a nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel poškozeného fyzicky napadl. Proto odvolací soud tato jednání ze skutkové věty vypustil a v návaznosti na dokazování a zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž bylo zřejmé naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, aplikoval na jednání stěžovatele mírnější právní kvalifikaci, což se promítlo i ve snížení trestu zhruba o sedm let. Není proto pravdou, že by stěžovateli nebylo zachováno právo na obhajobu a právo být seznámen s obviněním. Jak bylo shora uvedeno, z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel od zahájení trestního stíhání věděl jaké jednání je mu kladeno za vinu, přičemž zpřesněním skutkové věty, v souladu s výsledky dokazování, při zachování totožnosti skutku a následná změna právní kvalifikace, byla učiněna ve prospěch stěžovatele. Jeho procesní postavení se nijak nezhoršilo a nelze tedy hovořit o tzv. překvapivosti rozhodnutí. Nejvyšší soud se zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání, zejména otázkou právní kvalifikace skutku v rozsahu, který je potřebný pro naplnění zásad spravedlivého procesu v jím vedeném řízení. Posuzováno v celkovém kontextu pravomocně ukončeného trestního řízení nelze než uzavřít, že k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanovených trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny), v souladu s principy spravedlivého řízení při zachování práva na řádnou obhajobu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Přitom sama skutečnost, že soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy a v projednávané věci stěžovatel netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí obecného soudu. Pokud stěžovatel navrhl zrušení označených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalších odsouzených a poškozených, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3092/10-1)