# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3084/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3084/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:1.US.3084.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2015
- Datum zveřejnění: 24. 9. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: vyklizení, vydržení, družstvo/bytové, dovolání/důvody, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 404/2012 Sb., čl. I odst.41, čl. I odst.44; 99/1963 Sb., § 241a odst.1, § 237

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 1. 2012 č. j. 14 C 177/2011-61 vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalovanému povinnost vyklidit družstevní byt a vyklizený jej odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2012 č. j. 23 Co 254/2012-90 citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. 26 Cdo 3324/2012-118 zamítavý rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j . 23 Co 254/2012-156 vyhovující rozsudek soudu I. stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

3. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázku, zda na základě zjištěného skutkového stavu právní předchůdkyně žalovaného (nabyvatelka) byla v dobré víře a vydržela členský podíl v bytovém družstvu, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1989/2011 a ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2398/2010. Členská práva a povinnosti člena družstva (členský podíl) lze vydržet jako věc movitou a vydržecí doba tak činila tři roky (viz § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění). Nejvyšší soud v napadeném usnesení také vysvětlil otázku dobré víry a dovodil, že "jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že právní předchůdkyně žalovaného členský podíl vydržela, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k členskému podílu jako celku, a stala se tak držitelkou celého členského podílu, je z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a jeho obsahové konkretizace jeho rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit."

4. Jak vyplývá z průběhu řízení, stěžovatelka se domáhala vyklizení bytu žalovaným s odůvodněním, že je výlučnou členkou družstva, které svědčí právo nájmu k předmětnému bytu. Toto členství nabyla na základě dědického řízení po svém otci, zemřelém dne 30. 11. 1999. Dědický podíl k předmětnému bytu byl projednáván v dodatečném projednání dědictví, kdy se potvrdily pochybnosti stěžovatelky o tom, že zůstavitel (otec stěžovatelky) převedl členská práva a povinnosti s právem nájmu k družstevnímu bytu na bratra stěžovatelky neplatně. Na uvedený neplatný převod pak navázaly další převody, a to na právní předchůdkyni žalovaného a samotného žalovaného.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala skutkový stav věci i průběh celého předchozího řízení. Je přesvědčena, že závěr Krajského soudu v Praze nemá oporu v dokazování. V řízení o vyklizení bytu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný byt nemá žalovaný povinnost vyklidit s ohledem na vydržení členských práv a povinností v družstvu jeho právní předchůdkyní. Stěžovatelka má za to, že závěr soudů o vydržení členských práv a povinností v družstvu právní předchůdkyní žalovaného neměl být při zachování práva stěžovatelky na soudní ochranu nikdy učiněn. Ve výsledku tak byla stěžovatelce upřena její základní lidská práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení části o. s. ř. "v rozsahu bodů 41. a 44. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů". Návrh odůvodnila tím, že k porušení jejího práva na soudní ochranu před dovolacím soudem došlo rovněž v důsledku dogmatické aplikace § 24la odst. 1 o. s. ř., které zamezuje dovolacímu soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v jiných aspektech, než je právní posouzení věci a dále v důsledku ústavně nekonformního závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř.

7. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. To se však v projednávané věci nestalo.

8. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je v daném případě nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se obecné soudy již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem.

9. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání, a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné.

10. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání a v jeho rámci tedy otázku zásadního právního významu. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy úvahu, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah je omezená; jako orgán ochrany ústavnosti by mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06; vše dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.

11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně musel postupovat i ve věci návrhu na zrušení bodů 41 a 44 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, neboť se jedná o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Pokud tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, spolu s ní byl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut i tento návrh.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3084/14-1)