# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3050/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3050/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:1.US.3050.08.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 12. 2008
- Datum zveřejnění: 21. 1. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
- Klíčová slova: zasedání/veřejné, trestní stíhání, obnova řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 40 odst.5; 141/1961 Sb., § 314i, § 233 odst.1, § 223 odst.1, § 11 odst.1 písm.f

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2008 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že: "Veřejné zasedání o odvolání, nařízené Vrchním soudem v Praze, sp. zn. 11 To 88/2008, se ruší a Vrchnímu soudu v Praze se nařizuje trestní stíhání sp. zn. 11 To 88/2008 zastavit, coby řízení neústavní".

Svoji ústavní stížnost odůvodnil tím, že v roce 2005 Evropský soud pro lidská práva rozsudkem konstatoval porušení Mezinárodní úmluvy, která zaručuje nestranný soud ve věci jeho předchozího trestního stíhání. Poté, z podnětu stěžovatele, Ústavní soud vydal nález, kterým zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, čímž se věc vrátila tomuto soudu k novému projednání. Vrchní soud nařídil na den 8. 12. 2008 veřejné zasedání o odvolání a stěžovatele o tom vyrozuměl přípisem ze dne 13. 10. 2008. Vzhledem k tomu, že proti nařízení veřejného zasedání není opravný prostředek přípustný, podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že toto opatření je neústavní, stejně jako obnovené trestní řízení. Odkázal na čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická nebo fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V předmětné věci se stěžovatel domáhá jednak zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nařízení veřejného zasedání v jeho trestní věci, jednak toho, aby Ústavní soud jeho trestní stíhání zastavil. Ústavní soud konstatuje, že k takovému rozhodnutí není, podle čl. 87 Ústavy ČR, oprávněn. Nařízení veřejného zasedání je procesní úkon obecného soudu, do něhož Ústavní soud nemůže nijak zasahovat. Totéž platí i o návrhu na zastavení trestního stíhání, protože Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů v trestním řízení, neboť není jejich součástí a nemá jejich pravomoci. Stěžovatelův odkaz na porušení čl. 40 odst. 5 Listiny není na místě, protože po zrušení předchozího rozhodnutí Vrchního soudu ve věci stěžovatele se jeho trestní věc vrátila do stadia odvolacího řízení před zmíněným soudem.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost stěžovatele odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3050/08-2)