# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 297/98

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 297/98
- ECLI: ECLI:CZ:US:1998:1.US.297.98
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 12. 1998
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
- Klíčová slova: vlastnictví, občanství, lhůta
- Dotčené předpisy: 87/1991 Sb., § 6, § 4 odst.2

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

V záhlaví uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zrušil oba tyto rozsudky, jimiž soudy zamítly žalobu, aby jí byl vydán rodinný dům čp. 868 v P. 6 a pozemky č. kat. 3273 a 3274 v rámci restituce. Městský soud zde zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně, když i podle jeho názoru žalující strana nesplňovala podmínku zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v době původní lhůty k uplatnění nároku, tj. od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, neměla české státní občanství.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR, který soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s o. s. ř. poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatelka je přesvědčena, že současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i právo garantované čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu. Mezi základní práva občana totiž patří právo na soukromý majetek a z tohoto práva analogicky vyplývá i právo na vrácení tohoto majetku, který mu byl protiprávně odňat.

K tomu je ovšem v prvé řadě třeba uvést, že návrh stěžovatelky je třeba především posuzovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.), což je speciální zákon.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 1990 na základě naturalizace, tj. po získání amerického občanství, ztratila československé občanství. Občanství ČR znovu získala Listinou o udělení státního občanství České republiky, datovanou dnem 23. 12. 1992. Z toho vyplývá, že stěžovatelka nemohla být oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,, ani podle § 19 téhož zákona, který se týká osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Oprávněnou osobou se nestala ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/94 Sb., který zrušil s účinností ke dni 1. 11. 1994 část výše zmíněného ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a to tak, že byla vypuštěna podmínka trvalého pobytu na území České republiky a zároveň pro ty osoby, jichž se toto ustanovení dotýkalo, stanovil nově lhůty pro uplatnění jejich nároků v § 5 odst. 2 a odst. 4. Tento nález však nic nezměnil na podmínce, že oprávněnou osobou může být nadále jen fyzická osoba, pokud je státním občanem České republiky.

Z výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemohla jí být poskytována ochrana podle Listiny základních práv a svobod či Ústavy ČR, když předmětná restituční práva jí nepřináležela. Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a návrh ústavní stížnosti musel považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-297/98-98)