# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2968/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2968/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.2968.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 9. 2019
- Datum zveřejnění: 14. 10. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: trestní řízení, dokazování, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 337

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 12 T 49/2018, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. z., a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 13 To 57/2019, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 t. ř. zamítnuto. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel je toho názoru, že se Nejvyšší soud měl v jeho věci zabývat i skutkovými zjištěními, k nimž dospěly obecné soudy. Důvodem je podle něj ta skutečnost, že jediným přímým důkazem o tom, že v rozhodnou dobu měl řídit motorové vozidlo, je výpověď J. D., který však nemohl stěžovatele poznat. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak Nejvyšší soud vyložil výpověď O. Z. a J. Z., kteří zasahovali v místě bydliště stěžovatele. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel vytvářel nátlak na svoji družku M. P. Pochybení spatřuje i v tom, že nebyl vyslechnut svědek F. H., který byl přítomen řešení problému v místě bydliště stěžovatele po dojetí vozidla.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Podle náhledu Ústavního soudu je ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2968/19-1)