# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 293/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 293/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.293.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 2. 2012
- Datum zveřejnění: 12. 3. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: vlastnické právo/omezení, stížnost, Policie České republiky
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.c, § 79d odst.1, § 79d odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedeným usnesením obecného soudu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná jeho stížnost směřující do citovaného usnesení policejního orgánu, jímž byly podle § 79d odst. 1, 2 trestního řádu zajištěny nemovitosti, jak je ve výroku (co do důvodů a rozsahu) blíže specifikováno.

Stěžovatel namítl, že Krajský soud v Hradci Králové nedostatečně reagoval na jeho skutkové námitky, jež dosavadní podezření policejního orgánu vyvracejí. Skutkový stav je orgány činnými v trestním řízení dle stěžovatele vymezen (a prokázán) natolik nedostatečně, že omezení v jeho právu disponovat s majetkem v relaci k této skutečnosti vykazuje znaky nepřiměřenosti. V důsledku toho se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Požadavky, jež jsou na stěžovatelem kritizovaná rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu zejména do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně" (srov. přiměřeně kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 435/04, IV. ÚS 174/04, II. ÚS 2515/07, IV. ÚS 161/09).

V kontextu dané fáze trestního řízení a toho, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat (z povahy věci dosud předpokládaná) skutková východiska orgánů činných v trestním řízení, posoudil Ústavní soud námitky stěžovatele, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, z pohledu uvedených kautel neshledal. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-293/12-1)