# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2759/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2759/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.2759.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 10. 2025
- Datum zveřejnění: 3. 1. 2026
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
- Klíčová slova: restituce, dobrá víra, žaloba/na určení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 172/1991 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že soudy shledaly dobrou víru na straně vedlejší účastnice při nabytí nemovitosti (v tvrzeném vlastnictví stěžovatele) od nevlastníka.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Brně domáhal určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem (pozemkům). Žalobu odůvodňoval tím, že část pozemku, z něhož po rozdělení a přečíslování vznikly řešené pozemky, nabyl stát od Evy Pivoňové na základě kupní smlouvy již v roce 1961. Stěžovatel je poté nabyl v roce 1991 dle zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí a jeho vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2002. Tím došlo k duplicitnímu zápisu, neboť do té doby bylo v katastru zapsáno vlastnické právo žalované (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) a jejího manžela, kteří je měli nabýt též od Evy Pivoňové z titulu kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1998. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovatel následně neuspěl ani s opravnými prostředky. Podle soudů totiž žalovaná byla při nabytí pozemků od Evy Pivoňové v dobré víře, naopak stát nejdříve v roce 1961 nedodržel svou povinnost ohlásit převod státnímu notářství a rovněž stěžovatel byl po nabytí vlastnického práva liknavý s podáním návrhu na jeho zápis do katastru nemovitostí.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nevyhodnotily dobrou víru žalované správně a nezvolily ústavně konformní řešení kolize ústavně zaručených práv účastníků řízení. Stěžovatel vysvětluje, že Eva Pivoňová po celou dobu věděla, že vlastníkem není, o čemž svědčí jí uplatňované restituční nároky vůči daným pozemkům. Žalovaná měla s Evou Pivoňovou letitý vztah a při uplatňování restitučního nároku ji dokonce zastupovala, okolnosti tedy musela znát. Stěžovatel je navíc sám dobrověrným nabyvatelem, neboť nemovitosti nabyl ze zákona v roce 1991, tedy v době, kdy nebylo pochyb, že se předešlý vlastník (stát) chopil držby pozemků a řádně je užil k účelu, pro které je vykoupil, tedy mimo jiné k zastavění stavbou bytového domu.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V posuzované věci se střetává právo stěžovatele jako původního vlastníka nemovitostí a právo žalované jako nabyvatelky od nevlastníka zapsaného v katastru nemovitostí. Soudy se za této situace správně zabývaly dobrou vírou žalované, kterou odůvodnily zejména tím, že Eva Pivoňová jako její právní předchůdce byla opakovaně různými institucemi včetně stěžovatele ubezpečována, že pozemky jsou v jejím vlastnictví (např. v reakci na uplatňování restitučního nároku), o čemž byla zpravena i žalovaná, neboť Evě Pivoňové s těmito záležitostmi pomáhala. Pokud soudy dále vzaly v úvahu mimo jiné i liknavost stěžovatele a jeho právního předchůdce a při zvážení všech těchto okolností se přiklonily k potřebě ochrany práv žalované, není jejich závěrům z ústavního hlediska co vytknout.

6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2759/25-1)