# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2709/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2709/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.2709.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 3. 2011
- Datum zveřejnění: 24. 3. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: poučení, dovolání/přípustnost, lhůta/procesněprávní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 30/2000 Sb.; 99/1963 Sb., § 240 odst.3, § 240 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.

V ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud ČR (dále "dovolací soud") nepřihlédl při posouzení lhůty k podání dovolání k tomu, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, čj. 35 Co 291/2005 - 71, jako soudu odvolacího (dále "odvolací soud"), nebyla o možnosti podat dovolání poučena. Zmíněný rozsudek obsahuje v poučení pouze sdělení, že odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Proto stěžovatelka odvodila lhůtu k podání svého dovolání podle § 243 odst. 3 věty druhé OSŘ, podle kterého je lze podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Pokud bylo dovolání podáno telefaxem dne 28. března 2006 a doplněno v originále dne 29. března 2006, bylo podáno včas, a nikoliv opožděně, jak konstatoval dovolací soud. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 1998, čj. 20 C 180/97 - 30, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o., částku 61.584,80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 2. 1994 do zaplacení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, čj. 35 Co 291/2005 - 71, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze datum, od kterého se přiznává úrok z prodlení. V poučení je uvedeno, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2009, čj. 33 Cdo 3264/2007 - 115, jako opožděné odmítnuto. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten uvedl, že dovolání stěžovatelky projednal a posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, které neobsahovalo stěžovatelkou zmíněnou úpravu. K té došlo až zákonem č. 30/2000 Sb., proto bylo užití ustanovení § 240 odst. 3 OSŘ ve znění účinném od 1. ledna 2001, kterého se stěžovatelka dovolává, v posuzovaném případě vyloučeno. Toto vyjádření bylo zasláno zástupci stěžovatelky k eventuální replice, ta však nepřišla.

III.

Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není tedy zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Porušení některé z norem jednoduchého práva, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Stěžovatelka zásah do svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako opožděné.

Podle § 240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000, činila dovolací lhůta jeden měsíc, přičemž poučovací povinnost soudu o právu podat dovolání nebyla explicitně vyjádřena. Ke změně, na kterou stěžovatelka poukázala, došlo až po novelizaci OSŘ, provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Ve zkoumané věci je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ke změně došlo jen ve stanovení data počátku placení úroků z prodlení, čímž byla napravena chyba soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky projednal a posoudil podle OSŘ ve znění účinném do 31. prosince 2000. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu byl jak zástupci žalobkyně, tak zástupci stěžovatelky, doručen stejného dne 14. prosince roku 2005. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula v pondělí dne 16. 1. 2006. Pokud bylo tedy dovolání podáno zástupcem stěžovatelky faxem dne 28. 3. 2006 a předložením originálu o den později, bylo podáno pozdě. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděné a meritem věci se nezabýval. Rozhodoval tedy podle OSŘ ve znění účinném do konce roku 2000, takže jeho rozhodnutí nelze nic vytknout.

V této souvislosti nelze odhlédnout od konkrétních okolností tohoto případu, tedy od skutečnosti, že stěžovatelku v řízení před odvolacím soudem zastupoval stejný advokát, který později podal zmíněné opožděné dovolání a pak i tuto ústavní stížnost. Ve světle této skutečnosti, kdy stěžovatelka byla v odvolacím i dovolacím řízení zastoupena advokátem, nabývá jím formulovaná argumentace v ústavní stížnosti o nedostatku poučení ze strany odvolacího soudu o možnosti podat odvolání poněkud jiné dimenze. Znalost přechodných ustanovení tak významného zákona, jakým je občanský soudní řád a znalost lhůt v něm zakotvených by měla patřit k základní výbavě každého advokáta. V této souvislosti nelze ústavní stížnost posoudit jinak, než jako snahu advokáta v řízení před Ústavním soudem dohonit to, co jím bylo zanedbáno v předcházejících stadiích řízení před obecnými soudy. Tuto roli však Ústavní soud nemá.

Ústavní soud tedy v napadeném rozhodnutí neshledal porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2709/09-1)