# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2696/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 2696/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.2696.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 27. 1. 2010 - Datum zveřejnění: 10. 2. 2010 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: celní řízení, clo, platební výměr, dokazování, mezinárodní smlouva - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1; 7/1995 Sb./Sb.m.s., čl. 35; 13/1993 Sb., § 320; 337/1992 Sb., § 2, § 7 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 12. 10. 2009 domáhá zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru jimi byla porušena práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a v čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Poukázal na postup celních orgánů na straně dovážející země, který považuje za zaměřený na svoji osobu jako dovozce automobilů - v důsledku čehož byl oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn a svým postojem k němu tak celní orgány překročily kompetence svěřené jim zákonem - jakož i na jednání na straně vývozce, který neprojevil řádný zájem předložit doklady o původu zboží. Tak dospěl celní úřad k závěru, že dovezené zboží evropských značek nemá původ ve státech Evropského společenství a platebními výměry mu vyměřil clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel uvádí, že zpočátku vůbec nevěděl, že postverifikační řízení bylo zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, ani hájit svá práva, a neměl také možnost využít služeb právního zástupce. Dle stěžovatele argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k Dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není důvodem toho, aby bylo toto postverifikační řízení vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat. Stěžovateli tak byla upřena jeho práva zakotvená jak v § 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), tak v Listině, ačkoli se jich domáhal již v řízení před správními orgány a soudy poté postup správních orgánů potvrdily jako správný. Proti těmto výměrům se bránil u soudů, proti jejichž rozhodnutím jeho stížnost směřuje, neboť nemůže souhlasit s tím, že pravomoc týkající se určení původu zboží byla v zásadě udělena orgánům vývozního státu a dovozce nemá a ani on jako stěžovatel neměl možnost se takového řízení účastnit, nebo se aktivně se podílet na šetření u vývozce. Označený postup nepovažuje za souladný se snahou Evropského společenství o postupné odbourávání překážek volného pohybu zboží. Stěžovatel konečně obsáhle poukázal na nutnost postupu správců daně v úzké součinnosti s daňovými subjekty, jakož i na formální výklad práva v souzené věci. Stěžovatel tak v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci jím uváděnou v jiných ústavních stížnostech směřujících proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem v obdobných věcech (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1674/09, I. ÚS 2949, IV. ÚS 1675/09, IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, IV. ÚS 1825/09, IV. ÚS 2161/09, II. ÚS 2160/09). Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, Celního ředitelství Ústí nad Labem a Celního úřadu Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v souzené věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí precizně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných/správních soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným/správním soudům je limitováno čl. 83 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy provedený Nejvyšším správním soudem a následně (v intencích jeho závazného právního názoru) Krajským soudem v Ústí nad Labem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná za těchto okolností Krajským soudem v Ústí nad Labem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2004, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. Ústavnímu soudu proto nezbývá (a to mimo jiné i z důvodu procesní ekonomie), aby stěžovatele - který jak je shora uvedeno, v poměru k nyní napadeným rozhodnutím, argumentuje stejně jako ve výše uvedených obdobných věcech, ve kterých rozhodnutí správních soudů již byla Ústavním soudem posouzena jako ústavně konformní - i nyní odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí, které ostatně vycházelo ze závazného právního názoru obsaženého v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 58/2008-182, nemá důvodu cokoli měnit; to navíc za situace, kdy Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyhodnotil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (ztotožniv se všemi závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedenými v původním rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 63/2007-130) a naopak jako důvodnou shledal kasační stížnost žalovaného Celního ředitelství Ústí nad Labem. Ústavní soud proto uzavírá že porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěno nebylo. Krajský soud v Ústí nad Labem, který se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [jehož závěry ostatně nebyly v obdobných věcech (srov. sp. zn. . I. ÚS 1674/09, I. ÚS 2949, IV. ÚS 1675/09, IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, IV. ÚS 1825/09, IV. ÚS 2161/09, II. ÚS 2160/09) prohlášeny za ústavně nekonformní] se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatelem uplatněnými a přiléhavým a dostatečným způsobem je vyložil. Jeho závěry jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2696/09-1)