# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2584/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2584/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:1.US.2584.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 8. 2016
- Datum zveřejnění: 29. 8. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
- Klíčová slova: správní soudnictví, správní řízení, obnova řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2; 150/2002 Sb., § 114, § 54 odst.2; 500/2004 Sb., § 100

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Předchozí průběh řízení

1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 30 a čl. 38 Listiny a čl. 90 Ústavy.

2.Stěžovatelka uplatnila u Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Ostravě, žádost o přiznání dávky na bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č. j. 435414/14/OT. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 18 Ad 43/2014, tak, že byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. SZ/1353/2014/4S-MSK, č. j. MPSVUM/ 9598/14/4S-MSK, zamítnuta. Stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení s tvrzením, že se objevily nové skutečnosti, které v konečném důsledku mohou zvrátit původní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání příspěvku na bydlení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 18 Ad 43/2014, byl návrh na obnovu řízení odmítnut s poukazem na ustanovení § 114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že kasační stížnost zamítl. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud postupoval zcela v souladu s dikcí zákona, pokud návrh na obnovu řízení odmítl, jeho rozhodnutí je přitom přezkoumatelné, neboť v něm srozumitelně uvedl důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly.

II. Argumentace stěžovatelky

3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v Listině a poukazuje na to, že obnova řízení je obecně přípustná v českém právním řádu, a to jak v občanskoprávním, tak i trestním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod, proč by také v případech soudního řízení správního neměla být možnost obnovy řízení obecně připuštěna, zvláště jedná-li se o tak zásadní otázku, jako v případě stěžovatelky, v němž se rozhoduje o poskytnutí dávky na bydlení. V řízení o přiznání dávky na bydlení se téměř vždy rozhoduje o takových právech účastníka řízení, které jsou životně významné a nepřiznání takové dávky může vést v některých případech až k tomu, že se taková osoba ocitne bez prostředků, v konečném důsledku může přijít o možnost jakéhokoliv bydlení a zůstat zcela na okraji společnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

4.Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

5.Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou zejména s odůvodněním napadeného rozhodnutí a postupem krajského soudu. Nad to se pak jedná o pokus zavést v soudním řízení správním obnovu řízení pro typy řízení, u nichž s tím zákonodárce nepočítá. Obecné soudy postupovaly správně, pokud nepřipustily postup, který jim zákonodárce nestanovil. Státní orgány v demokratickém právním státě totiž mohou postupovat pouze zákonem stanoveným způsobem. Státní moc lze podle čl. 2 odst. 3 Ústavy uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal žádné pochybení či zásah do základních práv stěžovatelky.

6.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2584/16-1)