# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2475/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2475/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.2475.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2019
- Datum zveřejnění: 14. 5. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: daňová kontrola, daňové řízení, trestní řízení, daň/správce daně, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 104 odst.4, § 77 odst.2; 280/2009 Sb., § 92

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z ústavní stížnosti se podává, že 8. 3. 2011 byla u stěžovatele zahájena správcem daně kontrola daně z přidané hodnoty, a to za rok 2009. Dne 20. 9. 2011 správce daně seznámil stěžovatele s výsledky svých zjištění a poskytl mu lhůtu do 5. 10. 2011, aby se k těmto zjištěním vyjádřil. Dne 22. 2. 2012 vyhotovil správce daně zprávu o daňové kontrole a následně dne 27. 2. 2012 a dne 5. 3. 2012 vydal dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben - prosinec 2009, jimiž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň. Stěžovatel podal proti všem dodatečným platebním výměrům odvolání, které však Finanční ředitelství v Ústí nad Labem svým rozhodnutím o odvolání č. j. 8922/12-1100-304075 zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2016 zamítnuta. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 1 Afs 220/2017-28, zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že správce daně vydal svá rozhodnutí na základě skutkových zjištění vyplývajících z jeho daňové evidence. Správnost závěrů správce daně však neměl stěžovatel možnost posoudit, neboť svoji daňovou evidenci neměl v držení a neměl možnost do ní nahlédnout. Příslušné finanční ředitelství sice tvrdilo, že stěžovatel měl dle § 65 odst. 1 tr. ř. právo nahlížet do trestního spisu vedeného v trestní věci proti R. V., nicméně toto tvrzení není pravdivé. Stěžovateli jako soukromé osobě není připuštěn přístup do trestního spisu, který se týká třetí osoby. Oprávnění k nahlédnutí by měl stěžovatel pouze tehdy, pokud by jeho účetnictví, resp. daňová evidence, měla být pro účely trestního řízení zabrána. Údaje z trestního spisu byly podle stěžovatele založeny v neveřejné části daňového spisu. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovateli byla sice jeho daňová evidence předána správcem daně dne 6. 6. 2011, ovšem ten ji následně musel předat Policii ČR, a to pro účely trestního řízení. Předání proběhlo tak, že se stěžovatel dostavil s policistou ke správci daně, který vyhotovil protokol o předání a policista si bezprostředně daňovou evidenci odnesl. Stěžovatel se s výsledky zjištění správce daně ve věci kontroly daně z přidané hodnoty seznámil až po předání daňové evidence policii.

Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy nevypořádaly s rozporem mezi skutkovým stavem zjištěným Krajským soudem v Ústí nad Labem v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 49 T 5/2012 a skutkovým stavem zjištěným v rámci daňového řízení. Stěžovatel poukázal na to, že ze skutkového zjištění v rámci trestního řízení vyplynulo, že k zdanitelným plněním došlo a že stěžovatel řádně provedl odpočet daně z přidané hodnoty. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na opatření výsledků dokazování prováděného v rámci trestního řízení. Stěžovatel nezpochybňuje existenci rozdílnosti mezi daňovým a trestním řízením, nicméně v žádném z těchto řízení nemůže být potlačena materiální pravda ve prospěch formální pravdy. Závěry trestního soudu jsou ve zjevném rozporu se závěry uvedenými v napadeném správním rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 11 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.

Podle náhledu Ústavního soudu lze v ústavní stížnosti stěžovatele vysledovat z ústavněprávního hlediska dvě ústřední námitky. Jedna z nich směřuje proti tomu, že stěžovateli nebyl dán v rámci správního řízení dostatečný prostor na to, aby se mohl seznámit s daňovou evidencí a rozporovat tak některé závěry správce daně a druhá pak směřuje proti rozporu ve skutkovém stavu, jak byl zjištěn správním orgánem a trestním soudem.

Pokud stěžovatel namítá, že se nemohl v řízení před správními orgány seznámit s výstupy ze své daňové evidence, z napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že k dotazu správce daně, zda může předložit účetnictví na technickém nosiči dat, stěžovatel sdělil správci daně, že účetní může tyto podklady poslat. Z toho pak bylo dovozeno, že stěžovatel mohl rozhodné údaje získat od své účetní (srov. str. 3 napadeného rozsudku krajského soudu). Z napadeného rozsudku se dále podává (srov. str. 6), že správce daně si od všech zapůjčených listin pořídil kopie a poté všechny zapůjčené listiny dne 6. 6. 2011 vrátil stěžovateli. Z uvedeného je zjevné, že pokud by stěžovatel měl zájem, mohl se s kopiemi dokladů, které předal orgánům činným v trestním řízení, seznámit za podmínek daných § 66 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rámci správního spisu.

Namítá-li stěžovatel, že správní orgány a příslušný trestní soud dospěly stran zjištěného skutkového stavu k odlišným závěrům, nutno uvést, že s tímto argumentem se řádně vypořádal v rámci napadeného rozsudku již Krajský soud v Ústí nad Labem, resp. Nejvyšší správní soud. Obecné soudy uvedly, že daň či nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nemá základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění, jakožto předmětu daně. Zákon tak nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Z předložených dokladů nebylo podle správce daně možné jednoznačně dovodit, jaké práce byly ve prospěch stěžovatele provedeny, kde měly být provedeny a v jaké míře. Fakturované úkony byly toliko obecně formulované, a tudíž nelze obecným soudům vytknout pochybnost o určitosti poskytnutého plnění. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že výsledky daňového řízení a trestního řízení ohledně prověřování jedné a téže obchodní transakce nutně nemusí být shodné (k tomu srov. jeho argumentaci na str. 9 a 10). Navíc, jak vyplynulo z výpovědi předsedkyně představenstva společnosti EKVIVA, a.s., nebyla jmenovanou společností vystavena žádná faktura pro stěžovatele. Stejně tak tato společnost neprovedla ve prospěch stěžovatele žádné stavební práce a ani mu nedodala žádný stavební materiál, za který by mu mohlo být fakturováno. Bez ohledu na to, jak bylo jednání R. V. posouzeno trestním soudem, považuje Ústavní soud v předmětném případě za podstatný především ten závěr obecných soudů, že se stěžovateli nepodařilo v souvislosti s daňovým odpočtem prokázat uskutečnění zdanitelného plnění od společnosti EKVIVA a.s.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2475/18-1)