# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2421/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2421/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.2421.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 10. 2021
- Datum zveřejnění: 17. 11. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
- Klíčová slova: náklady řízení, spotřebitel, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 419; 99/1963 Sb., § 237, § 238 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o zaplacení 76 068 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, která měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s rupturou silikonového implantátu prsu. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") žalobě stěžovatelky rozsudkem č. j. 21 C 422/2013-495 ze dne 12. 3. 2019 vyhověl v části 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a zbývajícími výroky III-VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odvoláním proti uvedenému rozsudku byla stěžovatelka částečně úspěšná, neboť Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") - na rozdíl od nalézacího soudu - vyhověl žalobě v částce 21 654 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku (54 414 Kč s přísl.) žalobu zamítl (výrok II). Napadenými výroky pak odpovídajícím způsobem upravil povinnost účastníků k náhradě nákladů řízení, a to tak, že stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů nalézacího řízení vedlejšího účastníka ve výši 48 779,63 Kč (výrok III), státu ve výši 641 Kč (výrok IV) a k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšího účastníka ve výši 10 771,20 Kč (výrok VII).

2. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky jako ze zákona nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uzavřel, že žaloba sestávala z několika dílčích (samostatných) nároků, z nichž žádný nepřesahoval hranici 50 000 Kč stanovenou pro dovolací přezkum zákonem a nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.

3. Z hlediska podmínek řízení nemůže Ústavní soud navzdory odmítnutí dovolání ze zákonného důvodu [u něhož pravidla nejde o důvod závisející na uvážení rozhodujícího senátu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] považovat vyčerpání tohoto opravného prostředku za neefektivní (a tedy nesplňující podmínku § 75 odst. 1 téhož zákona), neboť odpověď na otázku, zda jde či nejde o vztah spotřebitelský (či pracovněprávní), nemusí být vždy jednoznačná a není-li zcela zřejmá (nebo alespoň bezpečně vyjudikovaná), je dílem úvahy soudu. Současně nelze přehlížet skutečnost, že stěžovatelce se ze strany odvolacího soudu dostalo poučení, že dovolání ve věci za splnění podmínek § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. přípustné je. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za včasnou a přípustnou nejen proti rozhodnutí dovolacího soudu, ale i proti rozhodnutí soudu odvolacího, neboť stěžovatelka je současně osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3], podmínky projednání ústavní stížnosti jsou tedy bez výhrad splněny.

4. Argumentačně se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí v nadepsaném rozsahu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud neodůvodnil svůj závěr, že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Jelikož však záruky spravedlivého procesu nejsou (a nemohou být) samoúčelné, nepřistoupil Ústavní soud k meritornímu projednání věci a uplatnění své kasační pravomoci, neboť z dalšího obsahu spisu neplyne, že by bližší odůvodnění (nebo i přehodnocení) uvedeného závěru mohlo mít vliv na výsledek řízení.

7. Učinil tak zejména při vědomí toho, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla, s jakou dovolací otázkou se na Nejvyšší soud obrátila a jaké námitky vznášela. Stěžovatelka tvrdila, že její práva spotřebitelky byla v řízení zkrácena tím, že se obecné soudy nezabývaly šířením zavádějících informací ze strany vedlejšího účastníka (podnikatele) a vadami informovaného souhlasu a v této souvislosti formulovala právní otázku, která měla založit přípustnost dovolání: "Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny?"

8. Odpověď na přednesenou otázku je bezpochyby kladná, jak plyne z četné judikatury nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů. Základním předpokladem přezkoumatelnosti (a tedy i legitimity) soudního rozhodnutí je splnění povinnosti soudu vypořádat v řízení vznesené námitky a své úvahy odůvodnit logickým a srozumitelným způsobem. Stěžejní v projednávané věci je nicméně skutečnost, že uvedená námitka stěžovatelky není pravdivá, neboť se jí zabýval jak soud nalézací (bod 19 rozsudku), jehož rozhodnutí má Ústavní soud rovněž k dispozici, tak soud odvolací (bod 13 rozsudku), a oba ji přezkoumatelným způsobem vyvrátily (skutkový stav byl zjištěn jinak, než jak podává stěžovatelka). Není proto důvod očekávat, že by výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu byl jiný, i kdyby vyloučil aplikaci § 238 odst. 1 c) o. s. ř. pro spotřebitelský charakter věci a zabýval se splněním předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. (kterou ze zde uvedených alternativ měla stěžovatelka za splněnou, přitom v ústavní stížnosti neuvádí).

9. Jde-li o napadené výroky odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, ty Ústavní soud podrobuje pouze omezenému ústavnímu přezkumu a soustředí se jen na vady nejzásadnější, jako je úplná absence odůvodnění, extrémní interpretační exces, svévole apod. Nic podobného zde neshledal. Napadené výroky jsou odůvodněny logicky a srozumitelně, aplikace pro věc rozhodujícího principu částečného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. je příkladná. Relevanci v této souvislosti nemůže mít argument, že výsledkem řízení vznikl nepoměr v částce stěžovatelce přiznané v meritu a v částce, k jejímuž uhrazení byla zavázána na nákladech řízení. Stěžovatelka podala žalobu svobodně, nikdo ji nenutil ani k podání odvolání; z odůvodnění odvolacího soudu plyne, že o smírné řešení věci neměla zájem ani přes nařízenou mediaci. Účastník občanského soudního řízení (sporného) na sebe svou účastí bere riziko, že v případě neúspěchu ponese více než jen své náklady řízení; na této skutečnosti není nic nespravedlivého ani neústavního [srov. volně nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447)]. Rozhodování o nákladech řízení skončeného meritorním rozhodnutím je podle
§ 142 o. s. ř. ovládáno zásadou úspěchu ve věci, kterou odvolací soud aplikoval příkladně.

10. Argumentuje-li stěžovatelka s odkazem na další judikaturu Ústavního soudu, že poměr úspěchu ve věci měl být posuzován ve vztahu ke každému z dílčích nároků zvlášť, pak k tomu Ústavní soud dodává, že vzhledem k bagatelní výši jak dílčích žalovaných nároků, tak i platební povinnosti, k níž byla stěžovatelka zavázána (stěžovatelka citelnou újmu do svých majetkových práv, pro kterou by Ústavní soud neměl věc považovat za bagatelní, netvrdí), a vzhledem k tomu, že není důvod předpokládat zásadní rozdíl ve výsledku, postupoval-li by odvolací soud stěžovatelkou požadovaným způsobem, nelze ani v tomto ohledu přiznat ústavní stížnosti ústavněprávní relevanci.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2421/21-1)