# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2408/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2408/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:1.US.2408.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
- Klíčová slova: trestná činnost, dokazování, in dubio pro reo, skutková podstata trestného činu, skutek, zavinění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3; 40/2009 Sb., § 201 odst.1 písm.d, § 201 odst.3 písm.b, § 198 odst.1, § 198 odst.2 písm.c, § 198 odst.2 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), právo na kontradiktornost trestního řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy), presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) a právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2025 sp. zn. 2 T 121/2023 uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem v celém rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinnými ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, nesouhlasil pouze s právní kvalifikací, jelikož jednání stěžovatelů nedosahovalo dostatečné intenzity, aby mohlo být označeno za týrání. Jednání stěžovatelů proto krajský soud právně kvalifikoval jako přečin ohrožování výchovy dítěte, jehož se měli dopustit z nevědomé nedbalosti.

3. Stěžovatelé dále brojili proti rozsudku krajského soudu dovoláním, Nejvyšší soud však jejich dovolání v záhlaví uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost.

4. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

6. Stěžovatelé v poměrně nepřehledné ústavní stížnosti opakují námitky, které uplatnil již před obecnými soudy. Obdobně jako v dovolání stěžovatelé tvrdí, že mezi skutkovými a právními závěry soudů a provedeným dokazováním je extrémní rozpor. Výpověď poškozené D. D. podpořená podjatou znalkyní odporuje dle tvrzení stěžovatelů všem objektivním důkazům, zejména výpovědím ostatních dětí a zprávám OSPOD. Soudy bez jakéhokoliv skutkového podkladu došly k závěrům, že v domácnosti panovala extrémně vypjatá atmosféra. I kdyby však byl skutek popsaný v rozsudcích krajského a okresního soudu v celém rozsahu pravdivý, nelze ho kvalifikovat jako přečin ohrožení výchovy dítěte, jelikož k fyzickému trestání poškozených došlo v průběhu čtyř let celkem pouze devětkrát. Stěžovatelé dále namítají, že ve výroku rozsudku krajského soudu chybí dva ze čtyř obligatorních znaků, a to zavinění a následek.

7. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti shrnují následující vady, které spatřují v postupu Nejvyššího soudu: 1) Nejvyšší soud aprobuje nedostatek popisu zavinění a následku ve výroku rozsudku krajského soudu; 2) Nejvyšší soud aprobuje výrok o povinnosti stěžovatelů nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, přestože v rozsudku není popsán následek relevantní z hlediska jim za vinu kladeného přečinu ohrožení výchovy dítěte (rozumový, mravní nebo citový vývoj); 3) Nejvyšší soud aprobuje závěry o následcích jednání stěžovatelů na základě posudku a vyjádření znalkyně, které se však vztahovaly k následkům údajného fyzického týrání; 4) Nejvyšší soud přehlíží fakt, že skutková zjištění krajského soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a aprobuje jeho závěry pouze na základě výpovědi poškozených; a 5) stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že neinformováním o možné změně právní kvalifikace jednání stěžovatelů krajský soud sice pochybil, nicméně v projednávané věci toto pochybení nedosáhlo potřebné intenzity, aby zasáhlo do práv stěžovatelů na obhajobu.

8. Nelze přehlédnout, že stěžovatelé se jak v dovolání, tak nyní v ústavní stížnosti domáhají především odlišného, a pro ně příznivějšího, hodnocení provedených důkazů, než k jakému dospěly okresní a krajský soud. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Rozhodování o vině a trestu, včetně hodnocení důkazů, je pravomocí obecných trestních soudů, do které Ústavní soud zasáhne pouze v případě, kdy shledá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může mít podobu zejména faktického omylu, logického excesu (vnitřní rozpornosti) nebo pokud jsou závěry obecných soudů opakem toho, co je obsahem důkazů (usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 793/22, bod 9).

9. Údajným zjevným rozporem mezi skutkovými zjištěními krajského a okresního soudu a provedenými důkazy se již obsáhle zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud (v bodech 42-49). Došel přitom k závěru, že pokud obecné soudy na základě posudku znalkyně uvěřily věrohodnosti výpovědí poškozených, a naopak výpovědi dalších dětí stěžovatelů hodnotily s rezervou s ohledem na skutečnost, že ty zůstaly v domácnosti stěžovatelů a nadále žijí v realitě jejich konfliktů a při jejich výpovědích tak docházelo k jisté bagatelizaci prožitých událostí, nedopustily se při hodnocení důkazů libovůle. Obecné soudy dále vycházely ze znaleckého posudku ohledně osobnostního nastavení stěžovatelů, který poukázal na jejich labilitu a impulzivnost. Ústavní soud nezjistil nic, co by tyto závěry Nejvyššího soudu mohlo ústavně relevantně zpochybnit.

10. Ústavní soud dále nepřisvědčil námitkám stěžovatelů ohledně nedostatečného popisu skutku ve výroku rozsudku krajského soudu. Forma zavinění je zřejmá z popisu jednání stěžovatelů ve skutkové větě výroku rozsudku. Krajský soud dále v bodě 22 odůvodnění napadeného rozsudku jasně vysvětluje, proč se v případě stěžovatelů jedná o nevědomou nedbalost. Obdobně je ve výrokové části popsán následek jednání stěžovatelů: "...projevy obžalovaných se staly normou v jejich rodinném prostředí a v intenzitě nadhraničně vnímaného příkoří a zlého nakládání traumatizovaly především nezletilé poškozené..." nebo "...zmatek v mysli poškozených ve sdíleném výchovném prostředí vytvářeném oběma obžalovanými nezletilé poškozené traumatizoval, jednání obžalovaných je poškozovalo a strašilo..." Konkrétní dopady jednání stěžovatelů na poškozené pak krajský soud podrobně rozvedl v bodech 28 až 30 napadeného rozsudku, přičemž vycházel zejména ze závěrů znaleckého posudku. Jestliže krajský soud ve výroku rozsudku stručně vyjádřil formu zavinění i relevantní následky jednání stěžovatelů a tyto závěry následně podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze tomuto postupu s ohledem na povahu a funkci výrokové části soudních rozhodnutí nic vytknout.

11. Stejně tak Ústavní soud nesouhlasil s argumentací stěžovatelů, že znalecký posudek hodnotil výlučně následky údajného zločinu týrání svěřené osoby, a nemohl proto sloužit jako podklad pro závěry o následcích přečinu ohrožení výchovy dítěte. Pokud znalkyně ve znaleckém posudku popsala konkrétní dopady jednání stěžovatelů na psychický stav a chování poškozených, nevidí Ústavní soud důvod, proč by z těchto závěrů obecné soudy nemohly vycházet i po změně právní kvalifikace skutku, nedošlo-li současně ke změně skutkových zjištění, z nichž znalecký posudek vycházel.

12. Ústavní soud nakonec nepřisvědčil ani námitkám stran neinformování o změně právní kvalifikace. V tomto směru Nejvyšší soud přiléhavě odkázal (v bodě 71) na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se o překvapivé rozhodnutí nejedná tehdy, měl-li obžalovaný navzdory změně právní kvalifikace svého jednání možnost účinně uplatňovat svou obhajobu, přestože o možnosti změny právní kvalifikace nebyl předem výslovně vyrozuměn. Tomu tak je například v situaci, kdy obhajoba ve svém celku směřuje, byť jen obecně, i proti skutku v jeho pozdější, změněné právní kvalifikaci (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I ÚS 1303/12). Obhajoba stěžovatelů v nyní projednávané věci směřovala především k popření trestní odpovědnosti jako takové. Stěžovatelé zpochybňovali věrohodnost výpovědí poškozených, bagatelizovali následky svého jednání a tvrdili, že nepochybili při plnění svých rodičovských povinností. Pochybení krajského soudu stran neinformování stěžovatelů o možné změně právní kvalifikace jejich jednání tak nedosáhlo ústavněprávně relevantní intenzity a nezasáhlo proto do práva stěžovatelů na obhajobu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2408/26-1)