# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2334/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2334/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:1.US.2334.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 7. 2014
- Datum zveřejnění: 6. 8. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: pojištění, pojistná smlouva, předběžná otázka/ESD
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1; 159/1999 Sb., § 8 odst.2; 37/2004 Sb., § 28 odst.1, § 28 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu majetku a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 12 514 Kč s příslušenstvím. Titulem byl pojistný nárok žalobkyně vůči stěžovatelce z důvodu neuskutečněného zájezdu cestovní kanceláří, která měla uzavřenou pojistnou smlouvu se stěžovatelkou. K námitce stěžovatelky, že žalobkyni náležela výplata pouze části ceny zájezdu z důvodu nedostatečné výše pojistného krytí ve smlouvě mezi stěžovatelkou a cestovní kanceláří, uvedl, že pokud tato pojistná smlouva obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu se zákonem, jsou neplatná a nemohou jít k tíži žalobkyně jako spotřebitelky. Přitom obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně má zákonný nárok na náhradu zaplacené ceny neuskutečněného zájezdu v plném rozsahu.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Podle jím provedeného výkladu českých právních předpisů má zákazník cestovní kanceláře právo na úhradu celé částky neuskutečněného zájezdu bez ohledu na případná jiná ujednání v pojistné smlouvě mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou.

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka namítá, že napadené rozsudky porušily její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, neboť obecné soudy věc nesprávně posoudily a v jejich rozhodnutí je možno spatřovat prvky svévole. Rovněž namítá, že městský soud porušil její právo na zákonného soudce, neboť nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie. V ústavní stížnosti detailně rozebírá, proč napadená rozhodnutí mají být nesprávná.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

Co se týče namítaného porušení práva na zákonného soudce, tak jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je porušením tohoto práva jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22]. V nyní posuzované věci však městský soud komunitární právo neaplikoval a nijak se výkladem předpisů práva Evropské Unie nezabýval.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2334/14-1)