# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 233/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 233/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.233.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 5. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní
- Klíčová slova: trest
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 72 odst.5

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, jímž bylo vyhověno žádosti stěžovatele na upuštění od výkonu ochranného léčení protialkoholního, ale byl zamítnut návrh na propuštění z ochranného léčení psychiatricko-sexuologického.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2002 a doplněné podáním advokáta dne 28. 6. 2002, především tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že stěžovatel poukazoval již od počátku řízení na možnou podjatost přibraných znalců, kteří převzali závěry z původního téměř 22 let starého znaleckého posudku a aniž by vysvětlili rozpory v závěrech znaleckého posudku, byl tento v konečném závěru převzat do napadených rozhodnutí. Byla prý úplně přehlédnuta skutečnost, že u stěžovatele bylo diagnostikováno diabetické onemocnění, což samo o sobě znamená snížení sexuální potence.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Stěžovateli bylo ochranné léčení psychiatricko-sexuologické uloženo na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 1981 (potvrzené rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1981). Stěžovateli byl těmito rozsudky uložen trest odnětí svobody v trvání 23 let, a to pro trestné činy výtržnictví, omezování osobní svobody, pokusu trestného činu znásilnění a vraždy. Trestných činů se dopustil stručně řečeno tím, že dne 23. 12. 1979 v nočních hodinách přepadl poškozenou I. P., kterou po předchozích marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad a poté ji násilným vražením větvě do konečníku způsobil taková zranění, že jim podlehla. Dle znaleckých posudků vypracovaných v té době stěžovatel jevil výrazné rysy psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti. Znalci usoudili, že u stěžovatele jde o projevy sadismu podmíněného nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi a agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobenosti a hrubě narušené kontroly reality.

Oba soudy v napadených rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů zamítly žádost stěžovatele o propuštění z výkonu ochranného léčení psychiatricko-sexuologického. Vycházely přitom ze závěrů znalců, k nimž měl stěžovatel výhrady již ihned poté, co mu bylo doručeno usnesení o přibrání znalců. Jeho stížnost k osobám znalců projednal a zamítl Krajský soud v Brně. Ze závěrů znalců, o jejichž nepodjatosti není důvodu mít pochybnosti, pak vyplývá, že účelu léčení u stěžovatele nebylo dosud dosaženo. Pro společnost tak existuje značné riziko, že by se stěžovatel mohl dopustit dalšího závadového jednání. Z vyjádření FN Brno - sexuologického oddělení soud zjistil, že stěžovatel účast na léčbě odmítá. Totéž bylo zjištěno i z vyjádření jak věznice Kuřim, tak samotného odsouzeného.

Soudy tedy dospěly k závěru, o němž ani Ústavní soud nemá důvodu pochybovat, že prozatím nenastala situace pro propuštění stěžovatele z výkonu ochranného léčené psychiatricko-sexuologického.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-233/02-02)