# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2266/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2266/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:1.US.2266.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
- Klíčová slova: dotace, subvence, trestný čin/podvod, zavinění/úmyslné, in dubio pro reo, důkazní břemeno, trestní odpovědnost, osoba/právnická, skutková podstata trestného činu
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3; 141/1961 Sb., § 263 odst.7; 40/2009 Sb., § 212, § 260; 418/2011 Sb., § 8 odst.5

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušují zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na důvěrnost komunikace podle čl. 13 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít mimo jiné postupem odvolacího soudu, který provedl rozsáhlé dokazování, přehodnotil skutkové závěry nalézacího soudu a uznal stěžovatele vinnými pro skutek, který neodpovídal obžalobě a není trestným činem, přičemž přenesl na stěžovatele povinnost prokazovat svou nevinu.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 3 T 17/2022-4685 ze dne 2. 3. 2023 zprostil stěžovatele a další obžalované obžaloby, která jim zjednodušeně řečeno dávala za vinu, že se záměrem získat pro stěžovatele (stěžovatel byl jediným jednatelem a jediným společníkem stěžovatelky) finanční prostředky předávali poskytovateli dotace nepravdivé listiny, jimiž dokládali uskutečnění dotačně podporovaných vzdělávacích akcí, i když si byli vědomi, že školení a lektorskou činnost provádět nebudou. Podle obžaloby tím obžalovaní měli spáchat trestné činy dotačního podvodu podle § 212 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku. Podle krajského soudu sice předkládané listiny neodpovídaly skutečnosti, čímž minimálně někteří z obžalovaných porušili dotační podmínky, nicméně obžalovaní nezkreslili podstatné údaje, jak vyžaduje § 212 odst. 1 trestního zákoníku, školení probíhala na jiných místech a v jiných časech a při zohlednění zásady in dubio pro reo soud dospěl k závěru, že skutečný rozsah školení odpovídal tomu, co bylo vykázáno, a že by dotační orgán i tak dotaci poskytl.

3. Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 4 To 28/2023-4748 ze dne 27. 7. 2023 prvostupňové rozhodnutí zrušil. Podle vrchního soudu je za nalézacím soudem zjištěných okolností objektivní stránka trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku naplněna, neboť obžalovaní uvedli v žádosti nepravdivé údaje, které nadto nebyly nevýznamnou formalitou; naplněna byla také objektivní stránka trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem o absenci subjektivní stránky u obžalovaných, když není jasné, zda nalézací soud uvážil celou řadu skutečností, které tomuto závěru nekorespondují.

4. Krajský soud poté napadeným rozsudkem stěžovatele i další obžalované shledal vinnými přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, za což oba stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu v celkové výměře 20 000 Kč. Krajský soud dle svých slov "rozhodl jinak oproti původnímu rozsudku proto, že byl veden závazným právním názorem odvolacího soudu", přičemž za závazný právní názor považoval i naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke všem obžalovaným. Krajský soud měl nadále za prokázané, že obžalovaní předkládali poskytovateli dotace prezenční listiny, které obsahovaly nepravdivé údaje o tom, že konkrétní pracovníci byli v rámci dotačního projektu proškoleni v uvedených dnech, v uvedeném časovém rozsahu, konkrétním lektorem a na konkrétním místě; celkem šlo o 120 termínů, v nichž školení neproběhla tak, jak bylo vykázáno. Zároveň měl ale krajský soud za nepochybné, že ke školením docházelo. Podle krajského soudu tak daný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu.

5. Vrchní soud následně napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce v plném rozsahu zrušil a nově uznal stěžovatele (a některé další obžalované) vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, u stěžovatelky za užití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Stěžovatel za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na tři roky a k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč; stěžovatelka pak byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč a k trestu zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu dvou let.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů (a dalších odsouzených) odmítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy na stěžovatelku přenesly důkazní břemeno z hlediska naplnění podmínek exkulpace dle § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle něhož se právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila. Stěžovatelé s odkazem na odbornou literaturu vysvětlují, že je na orgánech činných v trestním řízení, aby zjistily a prokázaly, že žádná okolnost svědčící o vynaložení veškerého úsilí ve smyslu citovaného ustanovení stěžovatelce nesvědčí. K těmto skutečnostem ale nebylo prováděno žádné dokazování, nalézací soud se jimi vůbec nezabýval, poprvé je tak řešil až odvolací soud, čímž bylo stěžovatelům znemožněno, aby na jeho hodnocení reagovali.

8. Dále stěžovatelé uvádějí, že soudy neosvětlily, v čem konkrétně spatřují prokázání jejich úmyslu. Vrchní soud i Nejvyšší soud tvrdí, že součinnost všech obžalovaných byla nutná a prokázaná, ale nevysvětlují, proč byla nutná a čím byla prokázána; krajský soud pak naplnění subjektivní stránky ani neshledal, když odkázal na závazný právní názor odvolacího soudu, což stěžovatelé považují za nepřijatelné. Stěžovatel není zachycen na žádném z odposlechů, vedl přitom celou společnost (stěžovatelku) a je údajně logické a prokázané, že jednotlivé úkoly, mezi které patří i školení, dával do gesce svým podřízeným; jejich průběh nekontroloval ani kontrolovat nemohl.

9. K porušení práv stěžovatelů mělo dojít také tím, že odvolací soud převzal nalézací fázi trestního řízení - provedl rozsáhlé dokazování, sám zásadně změnil skutková zjištění, stěžovatele uznal vinnými závažnějšími trestnými činy a uložil jim podstatně vyšší tresty. Postupoval tak, aniž by řádně osvětil, proč důkazy opakuje, tedy proč by mělo být hodnocení důkazů nalézacím soudem vadné. Odvolací soud přitom zopakoval veškeré důkazy vyjma výpovědi svědků, které ale nalézací soud označil za zcela ve prospěch stěžovatelů; odvolací soud navíc tyto výpovědi - aniž by svědky sám vyslechl - nově hodnotil, a to včetně věrohodnosti svědků, kterou posoudil v příkrém rozporu se závěry nalézacího soudu.

10. Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že by bylo prokázáno naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, a to ani ve světle skutkových zjištění odvolacího soudu. Podle stěžovatelů nesprávné údaje v prezenčních listinách nebyly podstatné, a pokud by byly uvedeny podle skutečnosti, stejně by dotace byla poskytnuta. Soudy podle stěžovatelů neprokázaly, že by při pravdivém vykázání reálně uskutečněných vzdělávacích aktivit poskytovatel dotace tuto neposkytl.

11. Podle stěžovatelů dále došlo k podstatné změně skutkové konstrukce mezi obžalobou a odsuzujícím rozsudkem. Zatímco obžaloba vycházela z tvrzení o předchozí dohodě obžalovaných, jejímž účelem mělo být vůbec nerealizovat deklarované vzdělávací aktivity a jen formálně vytvořit příslušnou dokumentaci, rozsudek vrchního soudu vychází z toho, že vzdělávání zaměstnanců reálně proběhlo, avšak v části případů nebylo vykázáno v odpovídající dnech, časech, místech nebo osobami označenými v dotační dokumentaci.

12. Stěžovatelé se dovolávají také subsidiarity trestní represe, když poukazují na to, že vzdělávací aktivity reálně proběhly, prostředky byly využity na náhradu mezd zaměstnanců a účel projektu byl fakticky naplňován, aniž by byl zjištěn majetkový prospěch stěžovatelů. Dotace navíc byla vrácena včetně příslušenství.

13. Konečně, stěžovatelé namítají nezákonnost odposlechů, neboť nebyla prokázána jejich nezbytnost, navíc příkaz k odposlechu obsahoval pasáž o drogové kriminalitě, což podle stěžovatelů vyvolává pochybnost, zda soudce při jeho vydání skutečně posoudil právě skutkové okolnosti této dotační věci, konkrétní účel odposlechu, nezbytnost zásahu a nemožnost jeho nahrazení mírnějšími prostředky.

14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu za řádně odůvodněná, přičemž v nich je reagováno na většinu v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Na odůvodnění těchto rozhodnutí tak lze odkázat a dodat následující.

16. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovateli v tom, že by soudy na stěžovatelku přenesly důkazní břemeno z hlediska exkulpace dle § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Nejvyšší soud naopak výslovně konstatoval, že je úkolem orgánů činných v trestním řízení objasnit i okolnosti svědčící ve prospěch obviněné právnické osoby, tedy včetně okolností relevantních z hlediska § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (viz bod 65 jeho usnesení). To, že soudy uvedou, že stěžovatelka neupozornila na případná opatření ve smyslu citovaného ustanovení, neznamená, že právě proto byla stěžovatelka odsouzena, resp. že právě tím měly soudy za prokázané, že žádná taková opatření přijata nebyla. Navzdory rozložení důkazního břemene v trestních věcech nicméně jde - již z hlediska přesvědčivosti a úplnosti odůvodnění trestního rozhodnutí - o nikoliv bezvýznamnou skutečnost, zda obviněný tvrdí určité potenciálně relevantní okolnosti (a případně dokonce navrhuje důkazy k jejich prokázání), či nikoliv. Tvrzení a důkazy obviněných např. mohou zpochybnit skutkový stav zjištěný orgány činnými v trestním řízení a tím vyžadovat podrobnější dokazování či alespoň přesvědčivější argumentaci.

17. V posuzované věci soudy vyšly z judikaturních závěrů, podle nichž by ani např. přijetí různých opatření (formálně sloužících k zabránění trestné činnosti) k exkulpaci nestačilo, neboť podstatné je především zajištění jejich dodržování a v této věci se na trestné činnosti podílely právě ty osoby, které na dodržování měly dbát. Jak Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu konstatoval (bod 65), v obdobných případech bude k naplnění řešeného exkulpačního důvodu docházet jen zcela výjimečně. Není jasné - a neplyne to ani z ústavní stížnosti - co přesně měly za daného stavu ještě orgány činné v trestním řízení zjišťovat, resp. jaké různé nepravděpodobné scénáře si měly domýšlet a následně se je pro jistotu snažit vyvrátit. Nelze souhlasit ani s tím, jak tvrdí stěžovatelé, že soudy nerozlišují dvě různé osoby - stěžovatele jako fyzickou osobu a stěžovatelku jako osobu právnickou. Právnická osoba vystupuje prostřednictvím fyzických osob, a i když je potřeba rozlišovat mezi právnickou osobou a jejími jednateli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2445/25 ze dne 20. 11. 2025), nelze k tomu přistupovat tak, že pokud jediný jednatel a zároveň jediný společník právnické osoby páchá (nadto spolu s jejím vedoucím zaměstnancem) v souvislosti s tímto svým postavením trestnou činnost, jde o osobu od právnické osoby odlišnou, a proto jeho jednání není z hlediska možné exkulpace relevantní.

18. Argumentace stěžovatelů ohledně prokázání úmyslu nepřekračuje podústavní právo. Vrchní soud dospěl k závěru o zavinění stěžovatelů nikoliv na podkladě jednoho konkrétního důkazu, jehož specifikace se stěžovatelé domáhají, nýbrž na základě skutkových závěrů vyplývajících z celého procesu dokazování včetně podpisů stěžovatele na listinách obsahujících nepravdivé informace a vůbec povahy trestné činnosti, která by ani jinak logicky nebyla uskutečnitelná (viz bod 74 rozsudku vrchního soudu).

19. Vrchní soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů ani tím, že v odvolacím řízení provedl dokazování, na jehož základě učinil oproti krajskému soudu částečně odlišné skutkové a potažmo právní závěry. Vrchní soud postupoval v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ze dne 21. 3. 2023 (N 42/117 SbNU 88; bod 23), podle něhož "má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle § 263 odst. 7 trestního řádu závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá". Ústavní soud pak nesouhlasí, že by vrchní soud svůj krok řádně nevysvětlil, závažná pochybení, která v postupu a v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu shledával, jsou v rozhodnutí vrchního soudu srozumitelně popsána (jsou navíc popsána i v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, když je zjevně nalézací soud v novém rozhodnutí neodstranil). Za významné lze ostatně považovat už to, jak krajský soud naložil s prvním zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu, kdy se jeho postup - který následně vrchní soud musel korigovat - dostával do potenciálního napětí s judikaturou Ústavního soudu týkající se postupu nalézacích soudů po vrácení věci odvolacím soudem (viz bod 32 rozsudku vrchního soudu). Lze konečně dodat, že i když vrchní soud sám provedl dokazování, na jehož základě učinil vlastní skutkové závěry, základní "neshoda" mezi nalézacím soudem a soudem odvolacím panovala především v rovině právního posouzení.

20. Poukazují-li pak stěžovatelé na odlišné hodnocení hodnověrnosti svědků ze strany vrchního soudu oproti nalézacímu soudu, je potřeba uvést, že již podle závěrů nalézacího soudu (který ostatně také naprostou většinu svědků přímo nevyslýchal, nýbrž přečetl protokoly o jejich výpovědi z přípravného řízení) školení ve 120 deklarovaných termínech neproběhlo tak, jak bylo vykázáno. Již nalézací soud dle svých slov "nikterak nepřeceňoval ani pravdivost vyjádření všech slyšených zaměstnanců, kteří potvrdili svůj podpis a konání školení v uvedený čas a na uvedeném místě, jakož i v rozsahu deklarovaném prezenčními listinami". Stejně tak již nalézací soud výslovně připustil, že "řada svědků z loajality ke svému zaměstnavateli, u něhož většina z nich pracovala dlouhá léta, nechtěla nijak rozporovat listiny, které podepsali" (viz bod 101 jeho napadeného rozsudku).

21. Pokud tedy vrchní soud souhlasil (viz bod 45 jeho rozsudku) se státním zástupcem - "v tom směru, pokud má výhrady k věrohodnosti výpovědí svědků z řad zaměstnanců, kteří potvrdili svoji účast na školení v inkriminované dny, přestože konání školení, deklarovaných na jimi podepsaných prezenčních listinách, bylo provedenými důkazy vyvráceno, a že obecně mohou existovat pochybnosti o motivaci zaměstnanců vůbec vypovídat proti 'své' společnosti" - odpovídají tyto pochybnosti přesně tomu, co uvedl sám nalézací soud. Nutno navíc zdůraznit, že - oproti právnímu názoru nalézacího soudu - právě prokázané nepravdivé informace o konání konkrétních školení byly dle právního názoru odvolacího soudu rozhodující. Z hlediska těchto pro věc rozhodujících skutečností vrchní soud tedy k žádné zásadní změně hodnocení výpovědí nepřistoupil, neboť ani nalézací soud svědkům v tomto ohledu neuvěřil. Z rozhodnutí nalézacího soudu lze usuzovat, že navzdory jím vysloveným výhradám svědkům uvěřil potud, pokud tvrdili, že (nějaké) školení probíhalo, že by bez něj jejich práce ani nebyla možná apod. I kdyby měl ale vrchní soud v tomto ohledu na věrohodnost svědků jiný názor, jak jeho odůvodnění interpretují stěžovatelé, nebylo by to podstatné, neboť jak na stejném místě, kde se vyjadřoval k věrohodnosti svědků, vrchní soud vzápětí zdůraznil, "z hlediska trestní odpovědnosti obžalovaných není podstatné, že [ve stěžovatelce] se stále školilo, což bylo pro zajištění jejího chodu s ohledem na nastavený program nezbytné" (bod 45 rozsudku vrchního soudu).

22. Ani námitky ohledně naplnění objektivní stránky trestných činů nedosahují ústavní úrovně. Jde v zásadě opět o polemiku ohledně zjištěného skutkového stavu, v němž Ústavní soud vady ústavní relevance nespatřuje, resp. ohledně výkladu jednotlivých skutkových podstat obsažených trestním zákoníku, který ale náleží trestním soudům v čele s Nejvyšším soudem (čl. 92 Ústavy). Lze snad jen uvést, že dle skutkových zjištění nešlo o nějaké dílčí nepřesnosti, ale v podstatě o vykázání 120 školení, která se prostě na tvrzeném místě a v tvrzeném čase neuskutečnila (viz bod 44 rozsudku vrchního soudu).

23. Otázka totožnosti skutku byla velmi podrobně rozebrána vrchním soudem i Nejvyšším soudem, podle nichž přes částečnou úpravu popisu skutku vrchním soudem, resp. upřesnění konkrétního jednání obviněných, zůstala stěžejní konstrukce skutku od počátku trestního řízení neměnná (viz zejména bod 53 usnesení Nejvyššího soudu). Tomuto vysvětlení není z ústavního hlediska co vytknout. To stejné lze konstatovat i k námitce subsidiaritou trestní represe (viz k ní bod 66 usnesení Nejvyššího soudu).

24. Přisvědčit pak nelze ani námitce ohledně provedených odposlechů, která je do značné míry založena na tom, že se v příkazu soudce nachází odstavec věnovaný drogové kriminalitě. Tato formální chyba, kterou lze jednoduše vysvětlit např. běžnou praxí, kdy se kvůli usnadnění formátování používá při přípravě rozhodnutí koncept rozhodnutí dřívějšího, zjevně nemůže na zákonnosti odposlechů nic změnit. Jelikož k vydání příkazu odposlechu byly splněny všechny zákonné podmínky a bylo vysvětleno, proč nemohlo být sledovaného účelu dosaženo jinak, resp. proč by jinak bylo dosažení účelu podstatně ztíženo (viz bod 56 usnesení Nejvyššího soudu), k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ani v souvislosti s odposlechy nedošlo.

25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2266/26-1)