# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2244/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2244/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.2244.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 10. 2021
- Datum zveřejnění: 3. 11. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
- Klíčová slova: trestná činnost, důkaz/volné hodnocení, in dubio pro reo
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 345 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců; poškozenou odkázal s nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, ignorování důkazů svědčících v její prospěch a nenaplnění subjektivní stránky trestného činu - existenci přímého úmyslu.

3. Stěžovatelka odmítá, že by se dopustila jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, je-li její tvrzení lživé, jeho nepravdu dovodily z faktu, že její druh, bývalý manžel poškozené, podal obdobné trestní oznámení na poškozenou již dříve, a stěžovatelka proto byla srozuměna s tím, že se její tvrzení nezakládá na pravdě. Podle stěžovatelky vůbec nebylo prokazováno, zda viděla stopy násilí a psychického týrání. Nebyly připuštěny ani jí předestřené důkazy - audiovizuální záznamy, jež by potvrdily pravdivost jejího trestního oznámení a vyvrátily dovozovaný úmysl.

4. Stěžovatelka tvrdí, že důkazy byly hodnoceny svévolně, případně byly opomenuty - k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. září 2005 (U 22/38 SbNU 579). Dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s její obhajobou a tuto námitku nedůvodně odmítl i Nejvyšší soud, který nesprávně posoudil její dovolání, které bylo podle stěžovatelky v pořádku, a v souladu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599) mělo vést k vydání kasačního rozhodnutí. Stěžovatelka poukázala rovněž na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. června 2016 (N 113/81 SbNU 771), odkazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého musí obecné soudy na každou námitku explicitně reagovat, což se v jejím případě nestalo. Uvedeným postupem byl porušen princip presumpce neviny a byla porušena zásada i in dubio pro reo. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Z napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka podala trestní oznámení, jímž se domáhala zahájení trestního řízení a potrestání poškozené, která měla týrat svého nezletilého syna. V průběhu krátké doby to bylo již třetí trestní oznámení - první podal otec nezletilého (druh stěžovatelky) a druhé jeho babička. Trestní oznámení Policie České republiky založila, neboť i na základě předchozích šetření zjistila, že poškozená se trestného činu nedopustila. Skutečnost, že trestní oznámení byla podávána opakovaně s vysloveným záměrem revidovat předchozí zjištění a dosáhnout potrestání poškozené, byla orgány činnými v trestním řízení vyhodnocena jako křivé obvinění.

6. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích důkladně zabývaly naplněním všech znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu a podrobně popsaly, jaké důvody je k jejich závěrům vedly. Stěžovatelka přesto v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, aniž by na vyslovené závěry jakkoliv reagovala, natož aby je (byť jen zčásti) akceptovala. Skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů, které nalézací soud provedl v dostatečném rozsahu, aniž by některé opomenul. Nevyvstaly ani pochybnosti, pro které by měla být uplatněna zásada in dubio pro reo nebo princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Obecné soudy se podrobně zabývaly trestním oznámením stěžovatelky jak ve vztahu k poškozené, tak i ve vztahu k předchozím trestním oznámením, přičemž rozhodným bylo právě trestní oznámení stěžovatelky (jeho obsah), a nikoliv fakt, že tak dříve učinil její druh nebo jeho matka.

7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, nezaručují rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení. Ani subjektivní přesvědčení stěžovatelky o naplnění dovolacích důvodů tyto samo o sobě nezakládá a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnosti.

8. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jejích základních práv; obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a na základě řádně provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Ústavní soud nezjistil v jejich postupu žádná (natož závažná) pochybení ani znaky svévole.

9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2244/21-1)