# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2206/19 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 2206/19 - ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.2206.19.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 10. 2019 - Datum zveřejnění: 11. 11. 2019 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: pobyt/cizinců na území České republiky, cizinec, trestná činnost, správní rozhodnutí - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 9 odst.3; 209/1992 Sb., § 3 odst.1; 326/1999 Sb., § 871 odst.1 písm.e, § 50 odst.1 písm.b; 40/2009 Sb., § 283 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 14 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že jejím dětem jsou porušována práva zaručená Úmluvou o právech dítěte (publikovanou pod č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nedostatečného posouzení přiměřenosti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "vedlejší účastník") aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19. 12. 2017 č. j. OAM-2522-46/ZR-2016 byla podle § 871 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a podle § 50 odst. 1 písm. b) téhož zákona jí byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 5. 4. 2018 č. j. MV-27727-4/SO-2018 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky. Důvodem pro postup správních orgánů bylo pravomocné odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let, a to za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci (pervitinu). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 57 A 56/2018-72 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V záhlaví označeným rozsudkem následně krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování ostatních soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelky, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na její soukromý a rodinný život. Tuto námitku přitom stěžovatelka vznesla až v žalobě podané ke krajskému soudu. V průběhu správního řízení žádný zásah netvrdila, protože odmítla vypovídat a její odvolání bylo blanketní. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti jejich dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatelky, včetně dopadu na její nezletilé děti, se oba soudy, jakož i správní orgány, věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, závažnost protiprávního jednání, jakož i ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu. Tato kritéria posoudily jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy ani správní orgány nezkoumaly její zdravotní stav a zdravotní stav jejich dětí, je třeba poukázat na skutečnost, že tuto námitku stěžovatelka v řízení před správními orgány ani v žalobě ke krajskému soudu neuplatnila a nedala tak svým postupem správním soudům možnost, aby k ní přihlédly. Ústavní soud opakovaně uvedl, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť nebyla vznesena v řízení před soudy. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 a III. ÚS 1909/17). Ústavní soud konstantně uvádí, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16). Stěžovatelka tak má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky. Správní řízení o vyhoštění manžela stěžovatelky není pravomocně ukončeno, a proto také nelze předjímat jeho výsledek s ohledem na to, že se stará o obě nezletilé děti, které mají v České republice vytvořené určité zázemí a sociální vazby, byť je otcem pouze dcery. Úmluva v čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči, přičemž nikde nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatelky jako nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2206/19-1)