# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 22/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 22/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.22.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 27. 10. 2005 - Datum zveřejnění: 18. 12. 2007 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví - Klíčová slova: poučení, procesní postup - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2; 99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 30, § 138 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 8. 2. 2005 splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel uvedl, že u okresního soudu podal žalobu na náhradu škody proti Z. R. Stěžovatel nemá právní vzdělání a nevěděl, že mu při nedostatku jeho vlastních prostředků může být ustanoven zástupce. Okresní soud přerušil řízení dne 3. 12. 2001, protože bylo zahájeno řízení, ve kterém měl být stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Poté, co důvody k omezení způsobilosti nebyly shledány, okresní soud, podle stěžovatele, svou procesní povinnost, danou mu ustanovením § 30 odst. 1 a 2 OSŘ, nesplnil a v usnesení ze dne 30. 9. 2002 ho pouze upozornil na možnost obrátit se s žádostí o placenou právní pomoc na advokáta. V šest let trvajícím řízení byla stěžovateli zamezena cesta k získání odborné právní pomoci a byla mu stanovena nepřiměřeně krátká lhůta k odstranění vad jeho podání. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu jeho práv. Náležitou ochranu stěžovateli neposkytl ani krajský soud. Nejvyšší soud ČR uvedené řízení řádně nezkoumal a jeho dovolání odmítl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se podáním, doručeným krajskému soudu v roce 1996, domáhal, aby Z. R. (dále jen "žalovaná"), která v roce 1982 vykonávala funkci předsedkyně sociální komise tehdejšího MNV v Blučině, byla uložena povinnost zaplatit mu částku 35 000,-- Kč. Usnesením ze dne 31. 3. 1998, čj. 24 C 52/96 - 29, vyslovil krajský soud svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Brno - venkov. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54, byl stěžovatel vyzván k opravě a doplnění svého podání s poučením, že nebude-li podání opraveno nebo doplněno a soud nebude moci pro tento nedostatek pokračovat v řízení, bude podání odmítnuto. Dalším usnesením ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 56, okresní soud připustil změnu žaloby. Poté, co stěžovatel na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 16. 10. 2002, okresní soud usnesením ze dne 7. 3. 2003, čj. 11 C 583/98 - 80, podání stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 OSŘ. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel sice žádal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu za ztížení společenského uplatnění částku 5 000,-- Kč, za ušlou mzdu částku 30 000,-- Kč, za zaplacený soudní poplatek 1 400,-- Kč a další výlohy ve výši 287,-- Kč, avšak nedoplnil předcházející podání ve smyslu usnesení ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54, ohledně vylíčení rozhodujících skutkových tvrzení a návrhů na doplnění dokazování, přičemž zejména neuvedl, které jednání žalované mu mělo způsobit újmu na zdraví. Tato újma nebyla ani konkretizována, takže není zřejmé, zda stěžovatel se stal invalidním v důsledku utrpěné zlomeniny ruky či v důsledku psychického onemocnění. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 30. 7. 2003, čj. 44 Co 148/2003 - 100, usnesení okresního soudu potvrdil. Souhlasil se závěrem, podle kterého podání žalobce vykazuje vady, k jejichž odstranění nedošlo ani po výzvě okresního soudu ze dne 30. 9. 2002, čj. 11 C 583/98 - 54. Vady uvedeného podání neumožňují, aby o něm bylo jednáno a rozhodováno. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, čj. 25 Cdo 2006/2004 - 129, jako neopodstatněné. Podle odůvodnění usnesení není vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže soud, v souladu s procesními předpisy, odmítl nejasné podání účastníka, aniž jej předtím poučil podle § 30 odst. 1 OSŘ o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce za situace, kdy předpoklady pro osvobození účastníka od soudních poplatků, podle § 138 odst. 1 OSŘ, nebyly splněny z důvodu zjevně bezúspěšného uplatňování práva. Za takové uplatňování práva považoval soud podání stěžovatele, které směřovalo proti fyzické osobě za činnost, kterou vykonávala jako úředník státního orgánu v roce 1982. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je nepochybné, že stěžovateli nemohlo být vyhověno. Předpoklady pro osvobození stěžovatele, jako žalobce, od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 věty první OSŘ tedy nebyly splněny, a soud proto neměl povinnost žalobce poučit, podle § 30 odst. 1 OSŘ, o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce. Nejvyšší soud ČR doplnil, že v době, kdy podání žalobce bylo krajskému soudu doručeno (dne 6. 8. 1996), neměl soud podle OSŘ účinného do 31. 12. 2000 (do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) povinnost účastníka poučit o tom, že může podat žádost o ustanovení zástupce. Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Stěžovatel uvedl, že nesplněním poučovací povinnosti okresním soudem, ve smyslu § 30 odst. 1 a 2 OSŘ, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu jeho práv. S těmito námitkami se již vyrovnal Nejvyšší soud ČR, který v odůvodnění svého usnesení vyčerpávajícím způsobem, dostatečně srozumitelně a logicky vyložil, jak bylo v daném případě nutno aplikovat § 30 odst. OSŘ. Na toto odůvodnění lze v podstatě bez výhrad odkázat. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-22/05-05)