# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2185/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2185/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.2185.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 8. 2025
- Datum zveřejnění: 6. 11. 2025
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 907

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků I a II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterými bylo rozhodnuto, že se nezletilý vedlejší účastník svěřuje do péče otce (druhého vedlejšího účastníka), a že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou ve výši 3 000 Kč s účinností od 1. 3. 2024. Stěžovatelka dále napadá část výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu, v němž krajský soud potvrdil uvedené výroky okresního soudu.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav věci. Poukazuje na agresivní a násilnické chování nezletilého celkově, jakož i vůči stěžovatelce, které je prý důsledkem přístupu otce. Otec je podle stěžovatelky proti ní a její rodině negativně zaměřen. Soudy se prý nezabývaly tím, zda matka souhlasila se svěřením nezletilého do péče otce pod tíhou synova chování k ní a její rodině. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že ani jeden ze soudů neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, podrobně specifikované v ústavní stížnosti. Soudy podle stěžovatelky "dostatečně nezjišťovaly skutkový stav, nedostatečně odůvodnily rozsudky, nevyhodnotily důkazy správně a neposoudily daný případ správně, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, na ochranu rodičovství a rodiny, právo na péči o dítě a jeho výchovu, právo dítěte na péči a výchovu matky, právo rodiče pečujícího o děti na pomoc státu, práva dítěte a soudní ochranu." Stěžovatelka současně podala žádost o přednostní projednání věci v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

4. Ústavní soud se především musí, tak jak to již učinil krajský soud, pozastavit nad tím, že stěžovatelka se odvolala (a nyní podala ústavní stížnost) proti rozhodnutí o svěření do péče, na kterém se s otcem sama dohodla, a které sama při jednání soudu označila za vhodné a potřebné (bod 11 a 13 rozsudku krajského soudu). Tomu odpovídá i formulace ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka pojala primárně jako směsici různých obvinění vůči otci a nezletilému. Stěžovatelka naopak nepředestřela téměř žádnou argumentaci (natožpak argumentaci ústavněprávní), ve které by polemizovala s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilého do péče otce.

5. Za takových okolností skutečně postačí shrnout, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a v souladu s veškerými ústavněprávními požadavky odůvodnily. Zejména poukázaly na to, že dosavadní režim střídavé péče se neosvědčil, stěžovatelka výchovu nezletilého zcela nezvládá, a výlučná péče otce je rovněž přáním nezletilého (např. bod 17 rozsudku krajského soudu). Napadená rozhodnutí tak představují odůvodněnou výjimku z obecně preferovaného režimu střídavé péče (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1786/22).

6. Je nepochybně právem stěžovatelky brojit proti rozsudku okresního soudu, a to i ústavní stížností. Pokud však okresní soud rozhodl o péči nezletilého tak, jak sama stěžovatelka navrhovala, nelze její další procesní postup označit jinak, než jako zcela zbytečné protahování soudních sporů, kterým v konečném důsledku ubližuje především svým vlastním dětem. Jak již bylo uvedeno, odvolání i ústavní stížnost v zásadě ani nejsou formulovány tak, že by stěžovatelka se svěřením nezletilého do péče otce nesouhlasila. Z formulace ústavní stížnosti jsou zjevné spíše pocity křivdy stěžovatelky, plynoucí z toho, že obecné soudy dávají agresivní chování nezletilého do souvislosti s jednáním matky.

7. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí fakticky vyhověl a o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2185/25-1)