# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 216/03 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 216/03 - ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.216.03 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 9. 9. 2003 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu - Klíčová slova: pracovní poměr, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 26; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se o d m í t á . ## Odůvodnění Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž bylo, ve věci sporu o vydání potvrzení o zaměstnání, s jejím souhlasem zastaveno řízení, a jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 6 546, - Kč a tvrdila, že jejich vydáním bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdila, že byla zkrácena i na svém právu podnikat, které je zakotveno v čl. 26 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34 § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu spočívá v tom, že soudy nepřipustily jí navržený důkaz a ostatní důkazy nesprávně zhodnotily. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka, jakožto zaměstnavatel nevydala žalobci potvrzení o zaměstnání, ačkoli stěžovatelka zaslala žalobci zápočtový list do vlastních rukou, a žalobce jej převzal. Tuto skutečnost doložila doručenkou do vlastních rukou podepsanou žalobcem. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona]. Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení § 132 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v tehdy platném znění, dále jen "OSŘ"], upravujícím zásady hodnocení důkazů a v ust. § 157 odst. 2 OSŘ[X1], které předepisuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí. Z obsahu stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Kladně [19 C 59/2001-40], usnesení Krajského soudu v Praze [23 Co 63/2002-63 a 23 Co 63/2002-68] a usnesení Nejvyššího soudu ČR [21 Cdo 1488/2002-79] zásah do základních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl. Okresní soud svým rozsudkem uložil stěžovatelce jako zaměstnavateli vydat žalobci potvrzení o zaměstnání. Krajský soud poté, na základě zpětvzetí žaloby žalobcem, s nímž stěžovatelka souhlasila, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil, když stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Dovolání podané stěžovatelkou, posoudil Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné. Rozhodnutí krajského soudu posoudil (na základě výslovné formulace v dovolání použité a podle obsahu) jako rozhodnutí nikoli ve věci samé. Jen proti rozhodnutí o nákladech řízení přitom není, podle ustálené judikatury tohoto soudu, dovolání přípustné. K takto formulovaným závěrům nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která jsou v souladu s požadavky občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Pro úplnost se dodává, že rozhodování soudů jako orgánů veřejné moci se rovněž netýkalo stěžovatelčina práva podnikat. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatelky a plně respektují její právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-216/03-03)