# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2156/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2156/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.2156.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 6. 2012
- Datum zveřejnění: 10. 7. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, žaloba/na plnění, advokát/odměna
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 137 odst.1, § 80 písm.b, § 150

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením o porušení svých základních práv zaručovaných články 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v části výroku o nákladech řízení, a to z důvodů v zásadě již uváděných v jeho obdobných předcházejících ústavních stížnostech, svědčících podle něj pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jím uplatňované výši.

Napadeným rozhodnutím bylo soudem prvního stupně v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení v žalobě specifikované finanční částky 1008 Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím. Dále byla žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady řízení.

V posuzovaném případě, obdobně jako v předcházejících stěžovatelových věcech, Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. To platí z týchž důvodů, které již uvedl např. v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 1175/12, IV. ÚS 1093/12, III. ÚS 1460/12, na jejichž odůvodnění pro stručnost odkazuje, neboť se týkají shodné problematiky posouzení účelnosti nákladů řízení.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotného stěžovatele efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je mu názor Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem pro možnost obrátit se na uvedený soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2156/12-1)