# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2113/19 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 2113/19 - ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.2113.19.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 13. 8. 2019 - Datum zveřejnění: 11. 9. 2019 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: smlouva o dílo, dokazování - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb./Sb.m.s., čl. 132; 513/1991 Sb., § 562, § 548, § 560 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu stěžovatelky domáhající se zaplacení částky 83 108,40 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny jí realizovaného díla. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud pochybil v tom, když na jednu stranu připustil, že sice došlo k předání díla e-mailem dne 20. 8. 2012, přesto ale rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že předané dílo nebylo dokončené a že hodnota takového díla odpovídá záloze. V takovém případě by dle názoru stěžovatelky však bylo možno uvažovat o případných vadách díla, nikoli však o tom, že dílo předáno nebylo a že stěžovatelce právo na zaplacení dohodnuté ceny nevzniklo. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily jakéhokoli, natož extrémního excesu, a zasáhly tak do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Předně nelze přehlédnout výtku Nejvyššího soudu adresovanou stěžovatelce, že nesprávně interpretuje závěry odvolacího soudu, majíc za to, že městský soud vyšel z toho, že dílo bylo žalované předáno. Tentýž závěr stěžovatelka předestřela i v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ovšem nic takového nepodává. Městský soud naopak k tvrzení stěžovatelky o údajném předání díla prostřednictvím e-mailu ze dne 20. 8. 2012 podotkl, že ze znaleckého posudku i výslechu jednatele stěžovatelky vyplynulo, že stěžovatelka ve skutečnosti zaslala pouze náhledy finálních děl, a nikoli dílo samotné v jeho konečné podobě. Na tuto skutečnost odvolací soud usoudil za prvé z výpovědi jednatele stěžovatelky, který uvedl, že emailem nešlo žalované finální dílo zaslat z důvodu značného datového objemu (nemožnost zpracovat přílohy se souborem o velikosti cca 200 MB). Za druhé, a to je pro celou kauzu ještě podstatnější, vedly městský soud k tomuto závěru poznatky o dalších vyjednáváních mezi stěžovatelkou a žalovanou v září a listopadu roku 2012, tedy dlouho poté, co mělo dle stěžovatelky dojít k předání díla v srpnu 2012. Konkrétně v září téhož roku měla stěžovatelka žalovanou vyzvat "k odsouhlasení finálních úprav tak, aby mohl[a] zasílat data k tisku" (e-mail ze dne 24. 9. 2012), resp. poslat do tisku (e-mail ze dne 27. 11. 2012). Nelze si rozumně vysvětlit, že by stěžovatelka žalovanou dlouho po údajném předání díla dále urgovala ohledně odsouhlasení finálních úprav. K těmto pro věc zásadním postřehům odvolacího soudu z hlediska chronologie jednání účastníků ústící v logický závěr se stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyjadřuje, ani netvrdí, že by snad odvolací soud při hodnocení těchto konkrétních e-mailových zpráv nějak pochybil, natož zásadně. Za této situace ovšem nezbývá než konstatovat, že závěry odvolacího soudu jsou srozumitelné, logické a přesvědčivé a nijak nevybočují z kautel spravedlivého procesu. Totéž lze říci i o napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který na tyto momenty v zásadě již jen poukázal. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2113/19-1)