# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2107/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2107/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.2107.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2012
- Datum zveřejnění: 24. 10. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: dokazování, vina, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že v řízení před odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu, resp. že v tomto řízení měly být provedeny i další důkazy.

Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Poté, co posoudil - zcela v intencích judikatury Ústavního soudu - (v ústavní stížnosti opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06).

Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, uvedený závěr Nejvyššího soudu, nadto co do konkrétních důkazních relaci jmenovitě vyložených, potom již nenapadá; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru z ústavněprávního pohledu obstojí. Dosah tohoto závěru připíná se (logicky) i k totožným skutkovým výtkám směřujícím do (v záhlaví označeného) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2107/12-1)