# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 207/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 207/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.207.06.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 6. 2007
- Datum zveřejnění: 24. 7. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 125, § 265b

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 40 T 3/2005, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, za který byl podle § 219 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel a spoluobvinění po předchozí vzájemné domluvě dne 27. 5. 2004 v přesně nezjištěné době od 02.25 do 02.55 hodin v Brně, na ul. Neužilové, na místní komunikaci, v úmyslu zmocnit se jeho osobního automobilu zn. Škoda Octavia a získat další jeho osobní věci a finanční prostředky, na základě předchozí dohody učiněné z iniciativy stěžovatele, fyzicky napadli poškozeného P. B. Následně stěžovatel odešel z místa činu pro železnou tyč, se kterou se vzápětí vrátil, a v úmyslu poškozeného usmrtit jej nejméně dvakrát udeřil do hlavy, a když se poškozený přestal hýbat, stěžovatel a jeden ze spoluobviněných jej prohledali, přičemž mu odcizili klíče od vozidla, černou kabelu přes rameno, peněženku s nezjištěnou finanční hotovostí a následně se za pomoci odcizených klíčů zmocnili jeho osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, červené barvy, v hodnotě nejméně 261.500,- Kč, s kterým z místa činu odjeli; tímto jednáním způsobili poškozenému těžké poranění lebky a mozku, kdy se jednalo o zlomeniny klenby lební, zlomeniny spodiny lební, spolu se zlomeninou pyramidy - části spánkové kosti, vícečetné zlomeniny obličejového skeletu a zhmoždění mozku v krajině spánkové a temenní vpravo a v krajině týlní vlevo, kdy toto poranění jej bezprostředně ohrožovalo na životě a poranění přežil pouze díky vysoce odborné a intenzivní lékařské péči na specializovaném pracovišti; v důsledku těchto zranění pak byl poškozenému, s účinností od 15. 1. 2005, přiznán plný invalidní důchod zvýšený pro částečnou bezmocnost.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací následně svým usnesením sp. zn. 3 To 105/2005 ze dne 27. 7. 2005 podle § 256 trestního řádu odvolání zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1647/2005, tak, že jej podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Jádrem odůvodnění bylo zjištění, že námitky stěžovatele neodpovídají žádnému z formálně uváděných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, § 256b odst. 1 písm. l) trestního řádu] ani jinému dovolacímu důvodu, nýbrž směřují proti nesprávnému skutkovému zjištění.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu příliš restriktivně, když z jeho dosahu vyloučil otázku správnosti skutkových zjištění, správnosti následného právního závěru učiněného obecnými soudy a otázku souladu mezi nimi, čímž vybočil z mezí ústavnosti. Rovněž stěžovatel poukazuje na skutečnost, že usvědčující výpovědi ostatních odsouzených obsahují značné rozpory a jeví se jako nevěrohodné. Přesto obecné soudy neprovedly další důkazy, které mohly například osvětlit, co se stalo s odcizeným vozidlem. Dále stěžovatel zdůrazňuje svoji předešlou výpověď, kde uváděl, že den po spáchání trestného činu hovořil s panem J. S., jenž měl přibližně v době a v blízkosti místa spáchání trestného činu vidět dvě osoby popisem se blížících spoluobviněným, avšak po této osobě nebylo nijak pátráno. Stěžovatel se proto domnívá, že nalézací soud vyvodil skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy a neprovedl důkazy, které mohly svědčit ve stěžovatelův prospěch. V této souvislosti stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, obsahující výklad k § 125 trestního řádu a zdůrazňující nároky na provádění dokazování v situacích rozporných důkazů, resp. svědeckých výpovědích.

Postupem dovolacího soudu byla porušena, podle názoru stěžovatele, jeho základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 3/2005 konstatuje, že se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožnil a shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, Ústavní soud v souladu se svojí konstantní judikaturou připomíná, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 trestního řádu). Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 13 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), avšak ani Listina základních práv a svobod ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04 publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usnesení č. 45, str. 431).

Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele, které jsou v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a vyložil, proč je neshledal důvodnými. Ústavní soud pak nezjistil, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny ústavní, neboť trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle. Argumentace Nejvyššího soudu je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné, což by zakládalo důvod k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.

S ohledem na čl. 4 Ústavy (Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.) Ústavní soud dodává, že ani Nejvyšší soud by nemohl přehlížet takový rozpor provedených důkazů a skutkového děje, který by signalizoval výjimečný exces nižších soudů. Ústavní soud však nezaznamenal ve světle námitek stěžovatele v postupu soudů I. a II. stupně žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Nalézací soud opřel své rozhodnutí o důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§ 125 trestního řádu) přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Ústavní soud veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a které již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou především v odůvodnění nenapadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně opakovat na jejich rozhodnutí odkazuje.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně obsahu soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního .

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nese v intencích námitek stěžovatele nezbytné atributy spravedlivého procesu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-207/06-1)