# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2029/21 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 2029/21 - ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.2029.21.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 30. 8. 2021 - Datum zveřejnění: 23. 9. 2021 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti - Klíčová slova: obnova řízení, dokazování - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 1/2014-2881 ze dne 10. 3. 2014 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 20/2014-3044 ze dne 10. 6. 2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) trestního zákoníku, zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jež spáchal ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dne 13. 11. 2020 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Ostravě návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, který byl v záhlaví označeným usnesením tohoto soudu zamítnut. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením rovněž zamítl jako nedůvodnou. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že trestní zákoník, na jehož základě byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody a omezen na svobodě, je v rozporu s Listinou. Stěžovatel má za to, že založil-li soud odsuzující rozsudek na zákoně, který byl přijat "Parlamentem České republiky", který však Listina dle jeho názoru za zákonodárný orgán nepovažuje, jde o chybu státu, která zásadně nemůže jít k tíži občana. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Soudy nepochybily, pakliže ve svých rozhodnutích uvedly, že stěžovatel se v návrhu na povolení obnovy trestního řízení se svojí argumentací, jež byla shodná s tou, již nyní uplatnil v ústavní stížnosti, ocitl zcela mimo zákonem vymezený účel mimořádného opravného prostředku obnovy řízení podle § 278 trestního řádu. Rozpor trestního zákoníku s Listinou jako součástí ústavního pořádku České republiky mohl stěžovatel namítat v řízení před soudy o podané obžalobě, z nichž nakonec vzešel výše citovaný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě a na něj navazující usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho (a dalších) odvolání. Stěžovatel tak mohl efektivně učinit zejména v řízení o ústavní stížnosti proti těmto původním rozhodnutím trestních soudů. Ústavnímu soudu je však z jeho úřední činnosti (z projednání věci sp. zn. I. ÚS 1438/15 týkající se ústavní stížnosti jednoho ze spoluobviněných v téže trestní věci) známo, že stěžovatel proti tehdejšímu rozhodnutí odvolacího soudu nepodal ani dovolání. V případě právních argumentů stěžovatele se zjevně nejedná o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody. Rozvahám o povaze, právní síle Listiny a (ne)souladu trestního zákoníku s ní není řízení o povolení obnovy trestního řízení otevřeno, a tím pak ani toto řízení o ústavní stížnosti. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2029/21-1)