# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2011/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2011/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.2011.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 8. 2020
- Datum zveřejnění: 27. 8. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, dovolání/náležitosti, společenství vlastníků jednotek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele směřující proti Společenství vlastníků A, jíž se domáhal uložení povinnosti zprůchodnit na náklady žalovaného blíže specifikovaný komínový průduch, jakož i nahrazení nemajetkové újmy způsobené takto omezeným užíváním bytu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl pro vady dovolání.

Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům krajského a městského soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.

Stěžovatel podal dovolání proti rozsudku krajského soudu, aniž řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatel se totiž v dovolání domáhal, aby Nejvyšší soud věc posoudil po právní stránce odchylně od soudu odvolacího, přičemž toliko formálně ocitoval ustanovení § 237 o. s. ř. Takový požadavek však nenaplňuje žádný ze čtyř zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání, pročež Nejvyšší soud takové dovolání jako vadné (nevymezující předpoklady jeho přípustnosti) odmítl. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by Nejvyšší soud v tomto konkrétním hodnocení dovolání pochybil; vytýká mu toliko, že nepřezkoumal vybrané dílčí (a vesměs skutkové) závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům krajského a městského soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2011/20-1)