# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 2002/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 2002/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:1.US.2002.23.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 8. 2023
- Datum zveřejnění: 22. 9. 2023
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
- Klíčová slova: dokazování, důkaz/volné hodnocení, presumpce/neviny, obhajoba
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3; 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5; 40/2009 Sb., § 358 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců a přiměřená povinnost, nahradit během zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému 20 000 Kč; v ostatním byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele i spoluodsouzeného zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37, v čl. 38 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr o jeho vině byl vyvozen na základě nesprávného vyhodnocení důkazů, extrémně vadných právních závěrů a byla porušena i zásada volného hodnocení důkazů. Podle stěžovatele první zaútočil poškozený, žádný ze svědků nebyl přítomen počátku konfliktu, jejich výpovědi ovlivnil přátelský vztah a rozpory ve výpovědích obecné soudy pominuly. Skutečně objektivní jsou podle stěžovatele jen výpovědi policistů a lékařské zprávy; proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

4. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a v zásadě nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, jejichž úloha spočívá v posouzení, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu. Ústavní soud zasáhne jen tehdy, zjistí-li nejzávažnější pochybení, porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.

5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl stíhán pro napadení jiné osoby, které sice nezpůsobilo zjevná fyzická zranění; útok však byl vyvolán z nenávistné pohnutky a vyvolal v poškozeném strach. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jednání pachatelů začalo verbálními útoky, přešlo k fyzickému napadení a bylo zakončeno opět verbálními útoky. Svědkové popsali všechny fáze konfliktu dostatečně, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, který s ohledem na konkrétní okolnosti nemohl být vyhodnocen jen jako přestupek. Stěžovatel s výjimkou nesouhlasu s hodnocením důkazů a námitek o extrémním rozporu vyvozených právních závěrů nepředkládá žádnou, natož ústavně právní argumentaci. Námitky stěžovatele jsou jen opakováním jeho obhajoby a obecné soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly.

6. Postup obecných soudů byl ústavně konformní, nebylo jím porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu, soudní ochranu, spravedlivý proces, na rovnost či obhajobu a presumpce neviny. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo protiústavní zásah možné dovodit. Obecné soudy vysvětlily, jak na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.

7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-2002/23-1)