# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1981/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1981/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1981.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 9. 2007
- Datum zveřejnění: 20. 9. 2007
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému; stěžovatelku zároveň mj. poučil, že proti rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zmíněným prvoinstančním rozsudkem zamítl Okresní soud v Kroměříži žalobu stěžovatelky ve věci vypořádání společného jmění manželů (rozsudek ze dne 3. 5. 2006, č. 6 C 74/2004-266).

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její Ústavou zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v důsledku čehož toto rozhodnutí není v souladu s ústavní zásadou, podle níž soudy mají poskytovat právní ochranu (čl. 90 Ústavy). Tohoto pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že omluvu zástupkyně stěžovatelky z účasti na jednání odvolacího soudu nepovažoval za včasnou, a odvolání projednal a posléze zamítl i v její nepřítomnosti. Tím byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a právo se k věci vyjádřit.

Stěžovatelka dále výslovně uvádí, že proti rozhodnutí ve věci samé podala dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost podává z důvodu procesní opatrnosti, neboť si netroufá polemizovat o výsledku dovolacího řízení.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2007, čj. 60 Co 452/2006-292, se bude počítat nikoliv od doručení tohoto rozsudku krajského soudu, ale až od doručení případného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy nebude zbavena ochrany poskytované Ústavním soudem. Stěžovatelčin závěr o souběžném podání dovolání a ústavní stížnosti "z procesní opatrnosti" vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou § 72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1981/07-1)