# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1968/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1968/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.1968.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 10. 2025
- Datum zveřejnění: 8. 12. 2025
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: ručení, promlčení, statutární orgán
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 159 odst.3, § 629, § 636, § 2018

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Základem ústavní stížnosti je otázka promlčení nároku vzniklého z titulu ručení vedlejšího účastníka řízení coby člena statutárního orgánu právnické osoby ve smyslu § 159 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatelka se před civilními soudy po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 258 775,12 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že vedlejší účastník jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře způsobil dané právnické osobě škodu, a proto stěžovatelce ručí za dluh společnosti podle citovaného ustanovení. Obecné soudy stěžovatelce za pravdu nedaly s ohledem na promlčení práva. Dospěly k závěru, že i v řízení o žalobě, kterou věřitel proti členu voleného orgánu uplatňuje nárok ze zákonného ručení podle § 159 odst. 3 občanského zákoníku, soud k námitce žalovaného posuzuje, zda právo společnosti na náhradu škody způsobené jí žalovaným porušením povinností při výkonu funkce bylo ke dni zahájení tohoto řízení promlčeno. Vznese-li v tomto řízení žalovaný (nyní vedlejší účastník) úspěšně námitku promlčení práva společnosti na náhradu škody, nelze žalobě v rozsahu, v němž žalovaný není povinen společnosti plnit, vyhovět.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práv stručně řečeno spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vadně vyložil ustanovení o ručení statutárních orgánů, konkrétně § 159 odst. 3 a § 2018 a násl. občanského zákoníku, v důsledku čehož nesprávně posoudil otázku promlčení a oprávněnost stěžovatelčina nároku. Dále Nejvyššímu soudu vyčetla, že se nezabýval v dovolání uvedenou námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další pravidelnou soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu. V souladu s tím Ústavní soud v rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) připomíná, že zásadně nepřezkoumává výklad podústavního práva, který je především věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [již nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ve vztahu k výkladu podústavního práva tedy zejména tehdy, jestliže výklad provedený obecnými soudy nepřípustně porušuje některé ze základních práv a svobod nebo představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli.

5. Takové vady však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku podal srozumitelný a dostatečně odůvodněný výklad § 159 odst. 3 občanského zákoníku v souvislosti s promlčením nároku stěžovatelky. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud také dostatečným způsobem vypořádal námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. Konkrétně vysvětlil, že jím zaujatý výklad brání aplikaci § 2025 občanského zákoníku, jíž se stěžovatelka domáhala (bod 34 napadeného rozsudku), a vyvrátil stěžovatelčinu argumentaci o neudržitelných důsledcích daného výkladu § 159 odst. 3 občanského zákoníku (bod 33). S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na tyto závěry odkázat. Co se týče údajného nevypořádání námitky rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud shledal dovolání v této části nepřípustným (bod 19). Stěžovatelka proti tomuto postupu v ústavní stížnosti nevznesla konkrétní námitku. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud ve světle okolností nyní posuzovaného případu a uplatněných námitek stěžovatelky neshledal, že by výklad poskytnutý Nejvyšším soudem vybočoval z mantinelů ústavnosti.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1968/25-1)