# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1962/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1962/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.1962.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 8. 2018
- Datum zveřejnění: 10. 9. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný, řízení/zastavení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 236

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolací řízení, zahájené dovoláním stěžovatelky směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zastavil.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud shledal, že ve vztahu k napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala dovolání jako mimořádný opravný prostředek, které muselo být zastaveno pro vadu spočívající v absenci povinného právního zastoupení.

Proti usnesení Nejvyššího soudu je sice ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud nepochybil, pakliže stěžovatelku zvlášť nevyzval k odstranění vady v podobě nesplnění zákonem stanoveného požadavku na právní zastoupení. Tento postup je totiž třeba hodnotit ve světle posuzovaného případu, kdy se příslušného poučení stěžovatelce opakovaně dostalo již v souvislosti s jí podaným dřívějším dovoláním v téže věci. V takové situaci se pak setrvání na požadavku opakovaného poučení pro další dovolací řízení jeví neefektivním a formalistickým. Tomuto závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu stran opakovaných poučování o nutnosti splnit zákonem stanovené požadavky. Na tuto judikaturu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí také odkázal.

Není tudíž přiléhavým odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265). V jím řešené věci totiž soud prvního stupně ve výzvě k doplnění dovolání tehdejšímu stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož Nejvyšší soud k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel, dovolání meritorně neprojednal, čímž mu odňal právo na přístup k dovolacímu soudu. Obdobně neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1000/16 ze dne 8. 11. 2016 reagující na situaci, kdy patrně v důsledku administrativního nedopatření nedošlo k založení žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení do spisu, následkem čehož Nejvyšší soud tehdy dovolací řízení zastavil, aniž předtím bylo o takové žádosti rozhodnuto. Z právě uvedeného je zřejmé, že ani jeden z případů řešených citovanými nálezy na věc stěžovatelky nedopadá.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části ji odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1962/18-1)