# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1950/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1950/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.1950.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2020
- Datum zveřejnění: 15. 9. 2020
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění); právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
- Klíčová slova: výživné/pro dítě, trest odnětí svobody
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 39; 40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 196

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy a za to byl odsouzen k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce. Přečinu se dopustil tím, že v období mezi srpnem 2018 a březnem 2019 neplnil řádně vyživovací povinnost na svého syna, dluh za uvedené období činil 5 800 Kč. Výše trestu byla mj. založena na tom, že stěžovatel byl za obdobné jednání mezi červnem 2016 a červencem 2018 již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a nalézací soud usoudil, že neexistuje jiná možnost, jak stěžovatele přimět ke změně jeho chování. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné, Nejvyšší soud následně odmítl i stěžovatelovo dovolání.

3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Primárně namítá, že žádný trestný čin nespáchal. Uznává nehrazení stanoveného výživného k rukám matky v plné výši, synovi nicméně místo toho poskytoval řadu věcí v naturální podobě, kupoval mu oblečení, léky, hračky atd., matka tyto věci nikdy neodmítala. Stěžovatel sám dobře ví, co syn potřebuje, přičemž jeho potomek nijak nestrádá, nelze proto mluvit o zanedbání povinné výživy. Pokud by Ústavní soud měl za to, že se skutek stal, neměl být postihován prostředky trestního práva, stačilo vymáhat dluh občanskoprávně, k čemuž ostatně došlo. Konečně považuje stěžovatel trest za neúměrný a šikanózní, měsíčním pobytem ve vězení se ničeho nedosáhlo, pouze se neviděl delší dobu se synem a došlo ke snížení jeho příjmů.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Argumentace stěžovatele je však v podstatě shodná s tou, kterou uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel nezpochybňuje, že výživné ve výši stanovené civilním soudem nehradil, toto jednání naopak vyzdvihuje jako svůj úmyslný postup, kterým protestuje proti tomu, že současná právní úprava bez dohody s druhým rodičem neumožňuje hradit část výživného v jiné formě než penězích. Tím ale samozřejmě sám přiznává, že příslušné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy byly naplněny a obecné soudy s ohledem na znění trestního zákoníku nemohly postupovat jinak.

8. Uložení nepodmíněného trestu (byť v délce jednoho měsíce) se může na první pohled jevit excesivním či kontraproduktivním. Nicméně z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že tento trest prvostupňový soud vynesl "ze zoufalství", když předchozí trest podmíněného odnětí svobody ke změně chování stěžovatele nevedl (výživné v plné výši stěžovatel neplatil ani v průběhu přezkoumávaného soudního řízení) a s uložením alternativního trestu veřejně prospěšných prací stěžovatel nevyslovil souhlas. Stěžovatel poukazuje na obtíže, které mu pobyt ve vězení přinesl a uvádí, že dluh na výživném byl beztak vymožen v exekuci z jeho pravidelné mzdy. Zároveň v ústavní stížnosti rozvádí, jak má se synem hezký vztah, stará se o něj ochotně nad rámec stanoveného styku, pořizuje mu rád věci či jiné potřeby atd. V neposlední řadě je vhodné zdůraznit, že stěžovatel nehradí toliko část stanoveného výživného (v průměru kolem 50 % z určených 3 000 Kč měsíčně). V tomto kontextu se chování stěžovatele jeví nepochopitelným - místo aby plnil dobrovolně celé výživné a měl tzv. klid, postupuje způsobem, že vytvořený dluh stejně musí uhradit, ale k tomu nese nemalé náklady právního zastoupení v trestních řízeních, čelí exekuci (opět včetně nákladů) a nakonec dokonce tráví čas ve vězení. Ústavnímu soudu nezbývá než stěžovateli v dobrém doporučit, aby místo (nutně neúspěšného) prosazování vlastního svérázného pojetí vyživovací povinnosti věnoval raději čas, úsilí a materiální prostředky rozvíjení toho možná nejcennějšího, co má, totiž jím popisovaného šťastného vztahu se synem.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Obdobně jako v případě ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti uložení podmíněného trestu za zanedbání povinné výživy (viz narace výše, usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1949/50) proto Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1950/20-1)