# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 193/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 193/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.193.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 4. 2010
- Datum zveřejnění: 30. 4. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, pozemek, neplatnost/absolutní, právní úkon/neplatný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 229/1991 Sb., § 11 odst.2; 40/1964 Sb., § 39; 95/1999 Sb., § 19

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že smlouva o převodu pozemku, kterou uzavřela s Pozemkovým fondem České republiky (dále "Pozemkový fond") v souladu s usnesením jeho prezidia ze dne 7. června 2005 (dále "usnesení prezidia") je absolutně neplatná. Uvedla, že podle § 19 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 95/1999 Sb."), se tento zákon na řízení v její věci nevztahuje. Samotný fakt, že smlouva o převodu pozemku byla uzavřena v souladu s usnesením prezidia Pozemkového fondu, nemůže způsobit její absolutní neplatnost, neboť institut veřejné nabídky pozemků byl zakotven až v ustanovení § 11a zákona č. 131/2006 Sb. Stěžovatelka, jako právní nástupkyně oprávněné osoby, měla na převod náhradního pozemku nárok a postup Pozemkového fondu nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem.

Soud prvního stupně vyslovil ničím nepodloženou domněnku, že stěžovatelka získala prospěch v důsledku úniku informací a k tíži jí přičetl, že se uspokojení svého nároku domáhala soudní cestou. Stěžovatelka, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, argumentuje tím, že o rozpor s dobrými mravy musí jít mezi účastníky právního vztahu, nikoli mezi účastníkem a třetí osobou, jak uzavřely obecné soudy. Zákon č. 95/1999 Sb. se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Je proto nutné postupovat výhradně podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"). Pozemkový fond svévolně preferoval prodej pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., aniž by uspokojoval osoby oprávněné podle zákona o půdě. Závěry obecných soudů o nezařazení pozemků do veřejné nabídky, ke které nebyl Pozemkový fond podle tehdejší právní úpravy povinen, nerespektují stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že na základě žaloby Pozemkového fondu České republiky (dále "žalobce") bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 13. 10. 2006, čj. 7 C 354/2005 - 93, určeno, že Česká republika je vlastníkem a žalobce správcem označených pozemkových parcel. Návrh žalobce na určení neplatnosti smlouvy č. 22PR05/04, o převodu pozemku, uzavřené se stěžovatelkou, byl zamítnut a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, čj. 18 Co 658/2006 - 145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2009, čj. 28 Cdo 1250/2008 - 177, jako nepřípustné odmítl.

III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Poté co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných argumentů a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti uzavřené smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje.

K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky nevydané podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, které byly uzavřeny v době od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006 oprávněnými osobami (případně osobami, které získaly restituční nárok jeho postoupením podle § 33a odst. 1 zák. o půdě) a Pozemkovým fondem se Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi zabýval. Vyšel z argumentace uplatněné v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 11. 6. 2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu, ale pouze právní úprava provedená obecně závazným předpisem, tedy zákonem č. 95/1999 Sb.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky, že podle § 19 zákona č. 95/1999 Sb. tento zákon na převody zemědělských pozemků podle zákona o půdě nedopadá. Po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, tj. od 1. ledna 2003, právě tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám do systému převodů v zákoně uvedených. To výslovně plyne z ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, na fyzické osoby nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo převedeno. Ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) téhož zákona pak stanoví, že tento zákon upravuje podmínky převodu zemědělských pozemků na jiné osoby.

Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem. Zákon č. 95/1999 Sb. proto ukládal v § 7 odst. 2 Pozemkovému fondu povinnost oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli ve lhůtě jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce povinnost písemně požádat o jeho převod. Tento postup nebyl ve věci stěžovatelky dodržen, proto je smlouva o převodu pozemku absolutně neplatná a její námitka, že k zavedení povinnosti veřejné nabídky Pozemkového fondu došlo až zákonem č. 131/2006 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě, tedy postrádá opodstatnění.

Pokud stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu v otázce dobrých mravů, je vhodné poznamenat, že posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, jako je tomu v jejím případě, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy způsobil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Zásada smluvní volnosti se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu však podléhá posouzení podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran, aniž by byly zohledněny ostatní okolnosti jemu předcházející, jakým je i zjevně diskriminační přístup Pozemkového fondu v případě uplatněných nároků stěžovatelky. V posuzovaném případě však byla obecnými soudy smlouva o převodu pozemku shledána absolutně neplatnou nejen pro její - také zjevný - rozpor s dobrými mravy, ale zejména pro její rozpor se zákonem.

Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb. nebyl v posuzované věci dodržen. Jejich právní závěr, že smlouva o převodu předmětného náhradního pozemku ze dne 24. června 2005 je, podle § 39 občanského zákoníku, absolutně neplatná a nemohla mít tudíž za následek převod vlastnického práva, které v takovém případě zůstává zachováno státu, je proto správný.

Pokud jde o právní názor stran příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Interpretace podústavního práva obecnými soudy je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Rozpor mezi důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, tak Ústavním soudem ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích shledán nebyl, všechna byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-193/10-1)