# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1922/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1922/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:1.US.1922.08.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 10. 2008
- Datum zveřejnění: 4. 11. 2008
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 236

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Svou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o vrácení poskytnutého plnění na základě smlouvy o dílo.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala dovolání. Podle zjištění Ústavního soudu bylo dovolání stěžovatelky podáno dne 1. srpna 2008 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.

Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v řízení před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 zákona o Ústavním soudu. Důvodem subsidiarity jsou i kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

V subsidiaritě ústavní stížnosti se realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování konkrétní orgán, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Pokud tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s tímto opravným prostředkem, probíhá před obecnými soudy (konkrétně před Nejvyšším soudem ČR) příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud ve věci souběžně rozhodoval. V takovém případě by nepřípustně zasáhl do rozhodování obecných soudů.

Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1922/08-2)