# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 191/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 191/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.191.04
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 4. 2004
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: procesní postup
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 27, § 55a, § 55b, § 65; 2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2004 napadli stěžovatelé postup Městského soudu v Praze spočívající v zamítnutí jejich žádosti o pořízení kopie protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2004 v trestní věci sp. zn. 49 T 1/2000, zamítnutí žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení v téže věci a ignorování žádosti stěžovatelů o poskytnutí informace, zda protokolující úřednice splňuje zákonem stanovené předpoklady k výkonu této činnosti.

Stěžovatelé opakovaně žádali ve shora uvedené trestní věci o poskytnutí kopie protokolu z hlavního líčení. Dne 11. 2. 2004 a dne 12. 2. 2004 obdrželi dokument označený jako "Protokol o hlavním líčení, zápis pořízený dle zvukového záznamu", vyhotovený údajně předsedou senátu. Tento dokument však podle stěžovatelů nenaplňuje nezbytné zákonné znaky protokolu o hlavním líčení, z čehož stěžovatelé dovozují, že do dnešního dne vlastně neobdrželi protokol vyhotovený v souladu se zákonem, a tedy že i protokol vedený ve spise nebyl vyhotoven zákonem předepsaným způsobem. U stěžovatelů tato skutečnost vyvolává pochybnosti, do jaké míry se vůbec jedná o přepis zvukového záznamu soudního líčení a zda je na jeho základě vůbec možné jeho průběh věrně rekonstruovat. S ohledem na to požádali stěžovatelé o kopii zvukového záznamu, pořízeného při hlavním líčení dne 22. 1. 2004. Právo na získání kopie jim však bylo podle jejich tvrzení odepřeno s odůvodněním, že pořizování kopií se účastníkům řízení neumožňuje.

Podle stěžovatelů vznikly i důvodné pochybnosti o tom, zda úřednice, která protokol vyhotovovala, vůbec splňovala předpoklady pro výkon této činnosti (nejméně roční praxe při protokolaci, složení odborné zkoušky aj.).

Ze shora uvedených skutečností stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozují, že takovým postupem obecného soudu byly porušeny zákonem stanovené podmínky pro trestní řízení a v důsledku toho bylo porušeno také právo ověřit si, zda jsou stěžovatelé stíháni způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Neposkytnutí těchto informací má za následek, že se stěžovatelé nemohou vyjádřit k důležitým okolnostem, jejich právo na obhajobu je omezeno pouze na ty části řízení, o kterých jim soud informace dle svého uvážení poskytne. Stěžovatelé se tak domnívají, že tento postup vede k tomu, že nemohou podat kvalifikované odvolání proti rozsudku, který byl po předmětném hlavním líčení vynesen. Je tím podle stěžovatelů významným způsobem omezeno jejich právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem (1.) zakázal Městskému soudu v Praze v porušování shora uvedených základních práv a svobod, (2.) přikázal Městskému soudu v Praze založit do spisu původní neupravovaný protokol o hlavním líčení pořízený zapisovatelem bezprostředně po jeho konání a umožnit stěžovatelům jeho prostudování, a (3.) přikázal Městskému soudu v Praze umožnit stěžovatelům poslech a pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) či dílčí procesní postupy soudu toliko související s řízením jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 561/03, nepublikováno).

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Stěžovatelé ústavní stížností napadli postup obecného soudu týkající se protokolace hlavního líčení a dalších otázek, jež souvisejí s organizací a vedením trestního řízení, které v v době projednání ústavní stížnosti ještě není pravomocně skončeno. Jak vyplývá z argumentace uvedené shora, má Ústavní soud zato, že v takových případech lze potenciální zásah do základního práva posuzovat vždy až v kontextu celého řízení a jeho výsledku. Případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelů je totiž podle Ústavního soudu reparovatelný v dalších fázích řízení, a to i navzdory tomu, co v ústavní stížnosti tvrdili stěžovatelé, totiž že napadený postup obecného soudu jim brání v řádném uplatnění opravného prostředku (odvolání).

Ústavní soud má zato, že je to mimo jiné právě i odvolací soud, který by měl v rámci odvolacího řízení přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným v ústavní stížnosti stěžovateli, a pokud by shledal tato tvrzení oprávněnými, příslušným způsobem reagovat. Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR). Jinými slovy, zásah Ústavního soudu ve fázi, v níž se řízení před obecnými soudy nachází by byl - z důvodů vyložených shora - předčasným a nepřípustným.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-191/04-04)