# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1877/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1877/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:1.US.1877.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 8. 2024
- Datum zveřejnění: 14. 10. 2024
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
- Klíčová slova: dokazování, výživné/pro dítě, důkaz/volné hodnocení, rodiče
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 913, § 915; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. V této věci jde o namítaný protiústavní postup obecných soudů při stanovování rozsahu a splatnosti vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho nezletilým dětem.

2. Bývalá manželka stěžovatele se v řízení před obecnými soudy domáhala změny péče o jejich dvě nezletilé děti. Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně v napadeném rozsudku svěřil děti do péče matky a uložil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na výživu svých dvou dcer částky 4 500 Kč a 2 500 měsíčně k rukám matky. Kromě toho rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit dlužné výživné za období od okamžiku, kdy se stěžovatel přestal podílet na péči nezletilých, do konce měsíce, ve kterém soud rozhodoval.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací soud závěry okresního soudu potvrdil, pouze korigoval lhůtu k plnění dlužného výživného tak, že je rozložil do dvou splátek. K hrazení první části souhrnně ve výši 50 000 Kč stanovil lhůtu do tří měsíců od právní moci rozsudku a druhou část dlužného výživného ve výši 41 000 Kč má stěžovatel uhradit do konce roku 2024.

4. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, konkrétně pak výroky II a III rozsudku okresního soudu a výroky II a III rozsudku krajského soudu, kterými bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho nezletilým dětem. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky).

7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18).

8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24].

9. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním nepoměru s provedenými důkazy a nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Podle stěžovatele obecné soudy rezignovaly na zjišťování reálných majetkových poměrů rodičů, zejména na zjištění jeho skutečného příjmu. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se těmito skutečnostmi obecné soudy dostatečně zabývaly.

10. Základní skutková zjištění o majetkových poměrech rodičů učinil již okresní soud. Krajský soud v reakci na odvolání stěžovatele dokazování ještě doplnil a blíže se zaměřil na aktuální poměry stěžovatele. Provedl kromě jiného i důkazy výpisy z bankovních účtů stěžovatele za období přibližně jednoho roku před vydáním rozhodnutí. Z ústavněprávního pohledu nelze ani vytknout krajskému soudu, pokud i po doplnění dokazování dospěl k nutnosti vyjít nejen z reálných poměrů stěžovatele, ale i z příjmů, kterých dosahoval dříve, resp. kterých by dosahovat mohl (podle § 913 odst. 2 věty první občanského zákoníku). Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že stěžovatel o své dřívější zaměstnání přišel v důsledku svého chování. Při stanovení výživného proto krajský soud vycházel i z výše příjmů, které stěžovatel může dosahovat s ohledem na své vzdělání, zkušenosti, věk a místo výkonu práce, a tento postup dostatečně odůvodnil (viz zejména body 21 a 22 napadeného rozsudku krajského soudu).

11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávné úvahy o stanovení lhůty k plnění dlužného výživného. Krajský soud se i tímto ve svém rozsudku zabýval (viz bod 26). Oproti okresnímu soudu navíc rozložil povinnost plnění do dvou splátek a zvažoval při tom zájmy dotčených účastníků, tedy aby se prostředky dostaly k nezletilým co nejdříve, ale zároveň aby ke splnění dluhu fakticky vůbec mohlo dojít. Při stanovení lhůty k plnění dlužného výživného krajský soud též přihlédl k tomu, že stěžovatel po celou dobu, co se již fakticky na péči nepodílel, nevyvinul prakticky žádnou snahu na výživu svých dětí jakkoliv přispět. I v tomto ohledu odůvodnění napadených rozhodnutí působí logicky a rozumně. Nic tedy nenasvědčuje protiústavnosti postupu obecných soudů při aplikaci podústavního práva v této věci.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1877/24-1)