# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1813/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1813/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.1813.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 8. 2025
- Datum zveřejnění: 20. 10. 2025
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: insolvence
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 182/2006 Sb., § 395 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Krajský soud v Brně rozhodl v insolvenčním řízení stěžovatele (dlužníka) tak, že má námitky věřitele č. 1 proti schválení oddlužení za oprávněné (výrok I). Výrokem II neschválil oddlužení stěžovatele a výrokem III prohlásil na jeho majetek konkurs. Schválení oddlužení brání jednak dluh stěžovatele z podnikání [§ 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona v tehdy účinném znění]. Především však krajský soud shledal (přinejmenším) důvodný předpoklad, že stěžovatel svým návrhem na oddlužení sledoval nepoctivý záměr, a to ze šesti podrobně popsaných důvodů (bod 22 a násl. usnesení).

2. Proti výroku II a III usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci však napadené rozhodnutí potvrdil; ztotožnil se jak se závěrem ohledně existence dluhu z podnikání (bod 25 usnesení), tak s hodnocením nepoctivého záměru stěžovatele (bod 31 usnesení). Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje závěry obecných soudů a následně stručně uvádí, proč s nimi nadále nesouhlasí. Insolvenční soud měl řízení zastavit podle § 405 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, neboť majetek stěžovatele byl v čase podání insolvenčního návrhu zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Současně krajský soud chybně zjistil majetkovou sféru stěžovatele, resp. bral v potaz pouze ty hodnoty, které byly pro stěžovatele méně výhodné. Stěžovatel se ohrazuje proti některým závěrům krajského soudu, které mu byly přičteny k tíži při hodnocení nepoctivosti jeho záměru.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní stížnost je prostá jakékoli ústavněprávní argumentace. Stěžovatel opakuje námitky ohledně hodnocení nepoctivosti záměru, kterými se již podrobně zabývaly obecné soudy. Na závěr ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze doplnil, že má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Pokud se ani sám stěžovatel vůbec nepokouší o jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, pak není úkolem Ústavního soudu nad rámec jeho povinnosti dané zákonem (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) znovu vypořádávat námitky stěžovatele ohledně věcné podstaty sporu, tedy ohledně poctivosti sledovaného záměru při podání návrhu na oddlužení. Postačí shrnout, že závěrům obecných soudů není z pohledu ústavního práva co vytknout.

6. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1813/25-1)