# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 181/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 181/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:1.US.181.23.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 2. 2023
- Datum zveřejnění: 8. 3. 2023
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
- Klíčová slova: trest/výkon, trest odnětí svobody, správní soudnictví, správní řízení, poplatek/osvobození, poplatek/soudní, státní zastupitelství
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.2; 150/2002 Sb., § 46 odst.2, § 82, § 36 odst.3; 169/1999 Sb., § 25 odst.4, § 26; 283/1993 Sb., § 16a odst.5

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením k žádosti stěžovatele zamítl (I) žádost o osvobození od soudních poplatků, návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti (II) a stěžovatele vyzval (III), aby zaplatil do patnácti dnů soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, (IV) předložil do jednoho měsíce plnou moc advokáta k zastupování v řízení o kasační stížnosti a (V) zaplatil soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 1 000 Kč.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přesvědčen, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva na přístup k soudu, právní pomoc, ochranu vlastnictví a na pokojné užívání majetku zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Stěžovatel se domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka žalobou, kterou Krajský soud v Brně usnesením č. j. 55 A 37/2022-36 ze dne 27. září 2022 odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť vedlejší účastník nevystupoval jako správní (vrchnostenský) orgán, a proto měl věc rozhodovat soud v občanském soudním řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele zjevně nemůže být úspěšný (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), a proto jej neosvobodil od soudního poplatku a neustanovil mu zástupce.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedený závěr není správný, neboť postupuje-li vedlejší účastník podle § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 169/1999 Sb."), jedná jako správní orgán. Tento závěr vyvozuje z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 ze dne 6. dubna 2017 (N 55/85 SbNU 35), v němž Ústavní soud mimo jiné zakázal předmětné věznici pokračovat v porušování práv. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud tento nález nerespektoval a namísto toho odkázal na své judikáty č. j. Konf 1/2018-6 ze dne 12. února 2019 a Konf 9/22-7 ze dne 12. října 2022, které citovanému nálezu odporují, na rozdíl od rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 317/2017 ze dne 20. prosince 2017 či Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 36/2019-42 ze dne 9. dubna 2020. Stěžovatel je přesvědčen, že o jeho žalobě mají rozhodovat správní soudy, a proto důvod pro neosvobození od soudního poplatku pro zjevný neúspěch neobstojí.

5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na druhý důvod, pro který Nejvyšší správní soud vydal napadené usnesení, jímž bylo nevyčerpání všech prostředků nápravy podle § 85 s. ř. s., konkrétně dozoru státního zastupitelství podle § 16a odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1993 Sb."). Takový závěr nepovažuje za správný, neboť se obrátil na Krajské státní zastupitelství v Brně podáním ze dne 9. září 2022, s jeho rozhodnutím č. j. KDT 526/2022-34 stěžovatel nesouhlasil a navrhl jeho přezkum, o němž rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (č. j. VDT 413/2022-7).

6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Na obecných soudech pak je zjišťovat, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a vyslovené závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit - těmto požadavkům Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení dostál; srozumitelně a jasně vysvětlil, proč sdílí přesvědčení krajského soudu o věcné nepříslušnosti správních soudů, proč považuje návrh stěžovatele za zjevně neúspěšnou snahu takový závěr zvrátit, a proč tedy nepovažuje osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce za opodstatněné.

7. Jde-li o citovaný nález, pak v něm Ústavní soud rozhodoval primárně o napadeném exekučním příkazu, který příslušná věznice pouze realizovala. Kasační nález byl vydán přesto, že nebyly vyčerpány všechny procesní nástroje, které zákon k ochraně práv poskytuje, protože Ústavní soud dospěl k závěru, že věc přesahuje zájmy tehdejšího stěžovatele, neboť se dotýká postupu orgánu veřejné moci - správce daně při správě daní a poplatků, jakož i navazujícího postupu vězeňské služby k odsouzeným. Věcnou příslušností konkrétních soudů k přezkumu postupu vězeňské služby se Ústavní soud nezabýval; rozhodl o ní opakovaně zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů, který určil, že příslušnými k projednání postupu podle § 25 zákona č. 169/1999 Sb. jsou soudy rozhodující v občanském soudním řízení. Ústavní soud nemá důvod se od takového závěru odchylovat.

8. Jde-li o vyčerpání procesních prostředků před podáním žaloby postupem podle § 26 zákona č. 169/1999 Sb., ve spojení s § 16a odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb., pak stěžovatelem zmíněná rozhodnutí se podle informace Krajského státního zastupitelství v Brně týkají jiné osoby než stěžovatele.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv napadeným usnesením, kterým mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí srozumitelně a zákonným způsobem odůvodnil a jeho považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-181/23-1)