# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1771/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1771/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.1771.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 8. 2017
- Datum zveřejnění: 5. 9. 2017
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: odměna, exekutor
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 120/2001 Sb., § 44b odst.4, § 15 odst.5, § 44b odst.5; 330/2001 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 21. 2. 2017 a doplněn dne 4. 8. 2017 a 14. 8. 2017, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl dne 8. 1. 2013 jmenován soudním exekutorem a převzal Exekutorský úřad Plzeň-jih. Jeho předchůdce v tomto úřadu, JUDr. Jiří Doležal, v rámci své činnosti prováděl velký počet exekucí pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen "oprávněná"), z nichž ke dni převzetí úřadu zůstalo nedokončeno přibližně 24 tisíc případů. Oprávněná poté, co stěžovatel nastoupil do úřadu, podala žádost o změnu exekutora podle § 44b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to se souhlasem stěžovatele i nově zvoleného soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno - město. Stěžovatel sdělil, že s danou změnou souhlasil, protože očekával, že mu bude v souladu s § 44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu přiznána odměna ve stejné výši jako při zastavení exekuce. Konkrétně zastával názor, že oprávněná má povinnost v souvislosti se změnou soudního exekutora mu v každém jednotlivém řízení zaplatit odměnu exekutora podle § 44b odst. 5 exekučního řádu minimálně ve výši 3 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, celkově tedy částku 7 865 Kč včetně daně z přidané hodnoty.

Nově zvolený soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola nicméně v napadených řízeních vydal rozhodnutí, podle nichž se stěžovateli vůči oprávněné náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora nepřiznávají. K odvolání stěžovatele shora jmenované soudy rozhodnutí soudního exekutora ústavní stížností rozporovanými usneseními posléze potvrdily. Vycházely z toho, že náklady ve smyslu § 44b odst. 5 exekučního řádu se rozumí skutečně vynaložené hotové výdaje spojené se samotným "technicko - organizačním a faktickým" provedením změny osoby soudního exekutora v exekuci. Tyto výdaje byl přitom podle obecných soudů stěžovatel povinen prokázat, což i přes opakované výzvy neučinil, a proto mu jejich náhrada nenáležela.

Stěžovatel se s rozhodnutími obecných soudů neztotožnil. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že se obecné soudy dopustily "enormní výkladové svévole", jež má za následek porušení principu právní jistoty. Podle mínění stěžovatele výklad ustanovení § 44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu nemůže vyvolávat žádné nejasnosti, jelikož, ve spojení s navazujícím odstavcem 5, zcela zřetelně deklaruje povinnost oprávněné k úhradě nákladů exekuce tak, jako by byla zastavena. Tuto praxi pak podporovala i konstantní judikatura, jež byla aprobována ze strany Ústavního soudu v usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14 ze dne 27. 10. 2015. Ve světle výše uvedeného pokládal stěžovatel za nespravedlivé a ústavně nekonformní, aby byl v projednávaných případech v důsledku svévolné interpretace, při níž obecné soudy nerespektovaly dikci ani smysl příslušného zákona, "připraven" o "odměnu za předávané exekuce". Svým postupem obecné soudy podle stěžovatele zasáhly do jeho legitimního očekávání stran zmnožení vlastního majetku.

V přípise ze dne 3. 8. 2017, nazvaném "Sdělení", stěžovatel akcentoval skutečnost, že to byla oprávněná, kdo inicioval změnu exekutora a odňala tak stěžovateli možnost získat úhradu nákladů na povinném. Oprávněná tím, že fakticky jedno exekuční řízení ukončila a zahájila druhé, zapříčinila vznik dvojích nákladů exekuce, z nichž jedny nelze považovat za účelně vynaložené. Z tohoto důvodu by tedy oprávněné měla být uložena povinnost uhradit náklady exekuce tak, jako kdyby byla na její návrh exekuce zastavena, tzv. minimálně ve výši stanovené paušální částkou.

V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2017, stěžovatel namítl porušení práva na zákonného soudce, k němuž prý došlo v důsledku nepřípustného procesního postupu soudního exekutora Mgr. Homoly. Stěžovatel tvrdí, že jmenovaný exekutor po neúspěchu v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3195/14 přestal v dané věci rozhodovat způsobem předepsaným v ustanovení § 44b odst. 4 exekučního řádu. Konkrétně namísto příkazů k úhradě nákladů exekuce, jež lze napadnout námitkami řešenými v řízení před okresními soudy, začal vydávat usnesení s možností odvolání ke krajským soudům. Podle stěžovatele tím soudní exekutor přenesl konečné rozhodnutí o nákladech exekuce předchozího exekutora na soud, který není k takovému rozhodování věcně příslušný.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že se po skutkové i argumentační stránce totožnými podání stěžovatele zabýval již v usneseních sp. zn. III. ÚS 3443/16 ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1772/17 ze dne 18. 7. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 1770/17 ze dne 25. 7. 2017 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při té příležitosti shledal, že stěžovatelem kritizované úvahy obecných soudů vážící se k nákladům exekuce nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. V podobném duchu se dříve Ústavní soud vyjádřil i ve stěžovatelem dovolávaném usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14 ze dne 27. 10. 2015, které tak nemohlo sloužit jako podklad k nabytí legitimního očekávání stěžovatele. Jelikož ani v projednávané věci Ústavní soud neměl žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaných usneseních jakkoliv odchýlit, v podrobnostech na ně dále odkazuje.

K obsahu doplňujícího podání stěžovatele ze dne 3. 8. 2017 Ústavní soud podotýká, že se jedná toliko o přetrvávající polemiku s výkladem ustanovení § 44b exekučního řádu provedeným obecnými soudy. Předložená argumentace přitom vyvolává dojem, že postupem oprávněné, potažmo rozhodnutími obecných soudů bylo stěžovateli odepřeno právo na úhradu nákladů vynaložených na ním, resp. původním exekutorem vedené exekuce, což není pravda. Obecné soudy stěžovateli jasně vysvětlily, že "běžné" náklady exekuce ve smyslu § 44b odst. 4 exekučního řádu, které vznikají bez ohledu na změnu soudního exekutora, budou teprve určeny v jednotlivých příkazech k úhradě nákladů exekuce, vydaných novým exekutorem, jímž budou také v rámci probíhajících exekucí vymáhány po povinných. Po jejich vymožení pak bude stěžovateli vyplacen jemu přináležící podíl, sestávající z odměny dle § 11 odst. 2 a odst. 3 exekučního tarifu (vyhlášky č. 330/2001 Sb.) a paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 až § 15 exekučního tarifu. Z řečeného vyplývá, že stěžovatel se přiznání nákladů exekuce domáhal v řízení před obecnými soudy předčasně.

Neobstojí ani další část argumentace stěžovatele, týkající se porušení práva na zákonného soudce. Jeho námitka je zjevně ovlivněna nesprávným právním náhledem na problematiku nákladů exekuce, resp. pomíjí obecnými soudy vyložený rozdíl mezi tzv. běžnými náklady exekuce stanovenými v § 44b odst. 4 a "zvláštními" náklady exekuce dle § 44b odst. 5 exekučního řádu, jež nelze zaměňovat. V nyní posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o "zvláštních" nákladech, které jsou řešeny v procesním režimu odlišném od ustanovení § 87 a násl. exekučního řádu, upravující rozhodování o "běžných" nákladech exekuce.

Závěrem tak zbývá jen konstatovat, že stěžovatel porušení jím zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1771/17-1)